Mistrovství ČR v AR 2014
České mistrovství v Adventure Racing je pro mě už klasickou prázdninovou akcí. Už od počátku, kdy se pořádal tento závod v Poněšicích jako závod 3členných týmů (v roce 2003) jsem se účastnil a nevynechal od té doby ani jednou. Letos to tedy bylo po 12 a konečně v mých rodných Jeseníkách.
Třikrát jsem za tu dobu s týmem vybojoval první místo. Naposledy vloni. Jestli se to podaří znovu letos, to nebylo vůbec jisté, protože na startu stály i další silné týmy v čele s týmem Tomáše Petrečka. Ale pokud se pozornost upírá více k někomu jinému, jen to uvolňuje mysl a svaly. Taky v první řadě nikdy nejdu závod vyhrát, ale co nelíp bojovat o co nejlepší umístění. Co z toho nakonec bude, to se uvidí vždycky až během závodu.
Tolik krátká předmluva a teď konkrétně:
Složení týmu je už několik měsíců předem jasné, všichni ví, co mají dělat a připravují se podle svého. Radka, Roman, Pavel i já. S Pavlem Štrynclem ještě 14 dnů před závodem společně absolvujeme 66km dlouhý horský ultramaraton „Hostýnská 8“, kde ve dvojicích zaujímáme celkově 3 místo. Je to v šíleném vedru a jsme pěkně zmožení, proto si oba slibujeme, že už do M ČR AR nebudeme dělat nic jiného, než relaxovat a jen se lehce rozhýbeme. Pavel má i trochu problém s nártem a musí si ho léčit. Je to pohoda, mít tým jasný takto předem, ale nesmí se stát, že se „něco stane“… Pavel mi volá den před AR, že spadl na kole a nebude moct jet! Bleskne mi hlavou, že Pavel je velký vtipálek, protože něco podobného se mu stalo i před ME AR v Turecku před cca 3 měsíci. A teď asi chce pobavit….jenže on to myslí opravdu vážně a padá na mně divná tíseň. „Proč už se nenaučíš jezdit na kole?“ Ptám se ho bezradně a snažím se to brát s humorem. „Když se to nenaučíš, nebudeš s náma moct jezdit na závody, ty vole!“. Ale priorita je teď aktuálně jinde – kde sehnat adekvátní náhradu? Den před akcí? Vždyť co má nohy a ruce a chce závodit, to už je všechno přihlášené! Ale přece jen…je tu pořád ještě Honza Císař! Perfektně zastoupil Pavla v Turecku (to Pavla srazil autem nějaký blb, když jej přehlédl na kole), super jsme pozávodili ve Slovnisku a vím, že tyhle závody má rád. Honza nejdřív říká, že chce jet, ale musí to samozřejmě domluvit – pak píše sms, že to asi nevyjde a já dostávám málem infarkt…nakonec se mu to přece jen povedlo dohodnout a během 24 hodin se rozhodl, sbalil a dojel závodit – má můj obdiv a dík.
Dobře, je středa odpoledne a jsme tedy všichni v centru závodu. Stavíme naše depo – osmimístný stan, nyní ale pro 4 osoby – výhoda je, že každý má svůj „pokojík“ a tak si vše může nachystat podle sebe, aby byl v depu vždy co nejrychlejší. Na mapy čekáme až do 20 hodiny večerní, ale protože je jen jedno tohle depo, máme věci už nachystané – nic se nikam převážet nebude. Do map jen vymyslíme postupy a varianty, které ještě později stejně doznají nějakých změn – podle aktuální situace. Vše se daří do půlnoci dofinišovat. Ráno je start v 10 na náměstí v Jeseníku, musíme tam být už před půl a tak si mezi 7-9 dobalujeme, kontrolujeme a pak už se na kolech přesouváme. Prší, ale pomalu přestává. Stříkající voda od kol je ale stejně nepříjemná a je to předzvěst toho, jak bude vypadat celý závod.
Než se naostro rozjedeme do okolních lesů a hor, musíme absolvovat prolog. Tzn. rozdělit se do dvojic a rozhodnout se, která poběží 12km OB a která pojede jinou trasu (stejně dlouhou) na kolech. Já s Honzou běžíme, Radka s Romanem jedou. Nebyla to zase taková legrace, museli jsme až na nejvyšší vrcholek nad Jeseníkem a tak to trvá víc než hodinu a čtvrt. Radka s Romanem už na nás čekají zpět na náměstí a tak co nejrychleji vyrážíme jako 4 tým na první etapu – 30 km MTB s vloženým jeskyňařením. Brzy se probojováváme na 3 pozici a v jeskyni (což je kontrola č.2) potom potkáváme i druhý a první tým. Ty ji už ale opouštějí. Tenhle kontakt je pro nás ovšem důležitý a dodává nám motivaci. Na kontrole 3 (u Nýznerovských vodopádů) už jsme na 2 pozici před týmem Adidas a první tým od ní odjíždí prakticky jen minutu-dvě před námi. Sjíždíme teď přes Vápennou a Žulovou do Staré Červené Vody. Bereme to po silničkách trošku oklikou, ale vyplácí se to. Dojíždíme do tohoto mezidepa oba první týmy téměř současně. Uvědomuju si, že jsem tu několikrát byl na závodech OB, které tu pořádá opavský oddíl o prázdninách. Začínají tu Rychlebské cyklotrailové stezky. Krásný lesní komplex plný stezek pro cyklisty. Je jich tu snad víc než 30 km a je to skutečná cykloromantika. Mezi kameny, potůčky, přes lávky, výjezdy a sjezdy. Pravda, někdy je to i trochu nebezpečné, ale to je i na silnici, kde jezdí auta. Jezdí tu mimo závodníků i další cyklisté a po nějaké době míjíme jednoho zraněného v lese. Svíjel se v bolestech a polštinou se nám snažil vysvětlit, že ho bolí koleno a rameno a že jeho kolega už jel pro pomoc. Zrovna jsme ho zahlédli, jak se vrací a tak jsme mohli pokračovat v závodě. Celý komplex jsme objely oba týmy opět společně a dorazily jsme zpět do mezidepa. Na závěr nás ještě zastihla pořádná bouřka.
Nač ale chodit do další etapy sušší, když nás v ní čekalo plavání v 6 lomech? Vyrážíme jako první, protože máme rychlejší depo. Chvíli naše soupeře nevidíme, ale v lomech, kde se plave ke kontrole a zpět, tam se ještě potkáváme „doprotivky“. Tenhle trek není příliš dlouhý – jen asi 20 km. Proplétáme se teď končinami, kde by člověk sotva čekal nějaký život. Malé osady mezi Žulovou, Vápennou a Černou vodou nás udivují svou romantikou, všechny jsou propojeny spíše zpevněnými cestami, než silnicemi. Polorozbořené domy se střídají s opravenými historickými staveními. Pomalu se nám daří se vzdalovat našim soupeřům, všechny dohledávky kontrol máme díky dobrému mapování Romana a Radky v pořádku. Celou tuhle etapu klušeme, pokud to jde a stíháme ji naštěstí přes den, protože v lomech by v noci bylo určitě o dost chladněji.
Z mezidepa odjíždíme opět na kolech a čeká nás dlouhých 90km. Máme náskok asi jen 10 minut, ale je vidět, že pěší etapy jsou naší silnější stránkou. Zpočátku jedeme ještě po trailové cyklostezce směrem na Vidnavu. Je to opět hezké, ale nedá se jet moc rychle. Pěšina je dost členitá, samá zatáčka, rozmočená po dešti. Nakonec u Vidnavy sjíždíme na silnici směrem na Javorník a můžeme hezky ve vláčku držet solidní tempo. Je to něco kolem 15 kilometrů, jedna kontrola je hned u kaple nad Javorníkem a druhá ale už na hranicích s Polskem na Borůvkové hoře. Zatím se úplně setmělo a stoupání na Borůvkovou horu je dost úmorné. Z Javorníku asi 10 km stále do kopce. V lese pod vrcholem asi 3 km děláme malou chybu, odbočujeme asi 500 metrů na špatnou cestu a než se vrátíme, setkáváme se na křižovatce s našimi pronásledovateli. Od té doby jedeme několik dlouhých hodin spolu až do hlavního depa u Jeseníku. Postup se neskutečně táhne, protože cyklostezka pod hřebenem hodně kopíruje terén, je zdlouhavá, stoupá a zase klesá a hlavně – všem nám došly zásoby jídla a ztrácíme dost sil. Postupně musíme vyjet až do 1000 m.n.m. než posbíráme kontroly po cestě, a pak je sjezd asi 10 km do depa. Je po půlnoci a už se musíme obléct do goretexových bund, abychom vůbec dokázali snést vlezlou zimu. Skoro bych řekl i mráz, protože v údolí kolem potoků byla taková zima, že mi to připomnělo spíše zimní závod a ne letní.
V depu jsme opět rychlí a tak vyrážíme na první delší horský trek na 65 km jako první. Je asi půl třetí ráno, během etapy nás čeká ještě lezení na skalách pod Červenohorským sedlem a vložené bruslení zespod až na horní stanici Dlouhých strání. První kontrola treku je na jednom z anonymních vrcholků někde před Filipovicemi pod Červenohorským sedlem. Za noci se držíme cest až co nejblíž pod kopec a potom bereme přímý směr na vrchol. Vše nám vychází a pokračujeme dál. Ve Filipovicích už se rozednělo a na Sedlo jdeme kousek po silnici a pak po sjezdovce. Jsme dost utahaní a tempo není nic moc. Náskok podle informačních sms máme na Sedle asi 40 minut na poslední kontrole a to nás celkem povzbuzuje a taky utvrzuje, že treky nám jdou líp. Dole pod Sedlem už jsou skály a lezení. Radka prosí o co nejlehčí cesty na lezení a samozřejmě jí vyhovujeme. Pro Romana ani Honzu to není problém, protože si věří i na ty nejtěžší. Já si ale kladu otázku, jestli zvládnu odlízt ty dvě průměrné pětky, které na mně zbyly. Jde mi to pomalu, ale nakonec se daří.
Tým Tomáše Petrečka už je opět zde za námi u lezení a tak hned vyrážíme dál s bruslemi, které tu fasujeme. Sbíháme přímo lesem a dereme se přes křoví a potok dolů na asfaltku, co vede až nahoru na Dlouhé stráně. Je krásné slunečné ráno, takže ještě nebude vedro a ani nehrozí déšť, který by výstup dost ztížil. I tak nám výjezd trval asi 2 hodiny a nahoře jsme byli kolem 10 dopoledne. Trochu jsme se obávali útoku našich pronásledovatelů na tomto úseku, protože by měli být dobří bruslaři. Ale něco se muselo přihodit, protože nakonec náš náskok zde ještě narostl na asi 40 minut. Teď jsme měli seběhnout s bruslemi dolů do Koutů nad Desnou (sjezd na nich byl zakázaný a hlavně by asi nebyl ani moc bezpečný). Postup jsem znal nazpaměť, protože se tu vloni běžel i závěr maratónu Horská výzva.
Výsledkové SMS ukazovaly mírně narůstající náskok a tak jsme si konečně dovolili dole v Koutech dát si několikaminutové občerstvení v baru – rychlé 2 piva a kofolu. Pak jsme na parkovišti odevzdali brusle a lezení a už jsme mířili opět do kopců hledat Hášovu chatu, zase skoro v 1200 m.n.m. Příchod k ní byl trochu na busolu, ale naštěstí jsme měli pořád dobré podmínky a tak jsme ji dohledali dobře. Nikdy předtím jsem o ní ani neslyšel, ale nemůžu zase znát celé Jeseníky nazpaměť... . Přišel seběh k Branné do Aloisova po zelené. Kontrola byla na fakt poetickém místě u kamenného křížku mezi krásnými dřevěnicemi – jak z pohádky. Tam bych chtěl chaloupku mít taky. Klesli jsme teď do 700 metrů a etapa už se pomalu krátila. Už jen na Obří skály (zase do 1100 m.n.m.) pod Šerák a pak dolů do hlavního depa po žluté, asi 8 km. Na Obří jsme to vzali přes Ramzovou a tam bylo vidět i slyšet, že se za námi zezadu hnala zase nepříjemná bouřka. Naštěstí ale její hlavní centrum zůstalo nad hřebenem hor a tak jsme nechytli to nejhorší. Někteří za námi ale právě v tu dobu lezli na skále, nebo jeli na bruslích na Dlouhé Stráně … to bych opravdu nechtěl.
Všechna pestrost závodu už byla za námi a před námi už „jen“ 115 km na kole a 45 km horského trekingu. Počítali jsme pomalu v hlavách, jestli můžeme zvládnout celou trasu. Jistí jsme si vůbec nebyli. Vyráželi jsme na předposlední etapu okolo 18:30 a kdyby se nám podařilo ji zajet třeba za 8 hodin, dalo by se to celé stihnout. Alespoň takhle to počítal Roman. Já jsem byl víc u země, protože mi bylo jasné, že pojedeme pomaleji. Hned v depu jsme museli měnit duši i plášť na mém kole, protože byl řízlý a prázdný. Taky bylo jasné, že druhá noc nás unaví ještě víc, nebudeme schopni tak rychle a kvalitně mapovat, ani jet. Navíc první kontrola směrem na Rejvíz byla do příšerného kopce a trvalo nám skoro hodinu, než jsme k ní dojeli. Pak se jelo hezky po silničkách kolem Rejvízu, ale zase se udělala tma a hned bylo vše těžší orientačně. SMS nám ukazovaly narůstající náskok na další tým až na hodinu a půl i dvě a skoro se nám tomu nechtělo věřit. Vůbec to nebyla jednoduchá etapa – každá kontrola byla dost vysoko a i když na přejezdu se dalo jet slušně, stoupání dávala hodně zabrat. I kontrola u bunkru nad Vrbnem nám trochu dala zabrat, protože byla schovaná v hustém lese a museli jsme to trochu pročesat. Noc se přehoupla do druhé půle a to znamenalo těžký boj s ospalostí. Radka trpěla už první noc a měl jsem strach, aby zvládla bez újmy i druhou. Vzhledem k náskoku jsem navrhnul i 10 minut pauzu, ale nikdo to nijak zvlášť nekvitoval. Jeli jsme tedy dál a bojovali s tím vším, jak jen šlo. Radka do sebe rvala kofein za kofeinem, až jí bylo od žaludku blbě a stejně usínala. Pokračovali jsme v téhle letargii a byli jsme rádi, že nás alespoň rozptylovala přítomnost závodníků z kratšího závodu Mini AR. Občas přišel nějaký ten déšť, což znamenalo obléct budnu navíc a vydržet. Nad ránem už jsme byli u Zlatých hor a měli jsme sjíždět po silnici do Mikulovic. To je pořád dolů a dalo by se jet svižně, ale museli jsme být opatrní. Roman se stále bavil s Radkou, aby neusnula a nespadla z kola. Poslední MTB kontrola byla na kopci za Jeskyní Na Špičáku u Písečné u takové malé rozhledny. SMS nám ukázala, že náš náskok se snížil na asi 1h 20 min. Nedalo se nic dělat, než zabrat na posledním postupu do depa a bojovat. Před 8 ráno jsme byli tam a bylo už jasné, že poslední trek už celý nestihneme. Na velké rozjímání v depu nebyl čas a tak jsme zase rychle náš stan opustili. Ráno bylo zase jako malované, náladu jsme měli dobrou, protože náš náskok už byl poměrně dobrou zárukou vítězství, pokud si to sami nezkazíme pozdním příchodem do cíle. Stoupali jsme na Šerák, kde byla první kontrola tohohle treku u horní stanice lanovky. Chlapík co to tam obsluhoval, nám ji musel vyndat z koše, kam ji předtím vyhodil. Nelíbilo se mu totiž, že mu tam někdo cosi přivazuje a prý mu to tam na plotě „bloncá“. Teď jsme ještě měli přeběhnout hřeben na Červenohorské sedlo přes Keprník. Zrovna se tamtudy běžel i další závod – Jesenický maraton. Pro nás to byla výhoda v tom, že organizátoři nám velmi ochotně poskytli občerstvení jak na Šeráku tak na Sedle, ale nevýhoda byla, že jsme museli dost uhýbat běžcům na užších pěšinách po hřebenu. Na Sedle nás čekal reportér David Knebel se svou kamerou a natáčel nás, jakoby mu šlo o život – prostě profík. Tady už jsme skutečně věděli, že nepůjdeme pro další 2 kontroly, ale vrátíme se už zpět do cíle a těsně před ním ještě sebereme jednu. Nikdo už nemohl obejít víc a lepší čas už taky nikdo nemohl dosáhnout. První místo nabíralo jasné obrysy a protože do konce limitu jsme měli ještě asi 3 a půl hodiny, mohli jsme i malinko zvolnit. Jenže pak se postup dost táhnul a tak jsme zase přidali, protože jsme to chtěli mít za sebou. Dohledání poslední kontroly před cílem bylo ještě poslední lahůdkou, která mohla situaci zkomplikovat. Vrchol, na kterém byla, byl ze všech stran zarostlý neprůchodným porostem a bylo dost nepříjemné se k němu prodrat. Sestup dolů do cíle už zabral snad jen 20 minut a tak jsme kolem půl čtvrté, půl hodiny před limitem závodu, oslavovali příchod na prvním místě! Obhájili jsme tak loňský úspěch, i když tentokrát byla konkurence nabitější.
