Mistrovství Evropy v AR, Turecko, 29/4 - 4/5 2014 (4. část)
Do depa ke kolům dobíháme po lehce zvlněné silničce. Závod se přehoupnul do poslední třetiny a vzhledem k pozitivnímu vývoji zvyšujeme tempo i v depech. Kola rychle skládáme, bedny s výbavou tu stejně nejsou, budou až v dalším velkém depu, takže se aspoň nezdržujeme hledáním poživatelného jídla. Asi 15 minut teď sjíždíme po silnici a konečně to pořádně jede. Je to ale jen chvilka a odbočujeme do kopců. Mapu sice nevidím, naviguje Roman, ale kopec ano. Tuším pěkně dlouhé trápení. Je to ale poslední etapa na MTB a to nám všem dodává optimismu. Vyjíždíme pomalu výš a výš, v jedné ze zatáček na cestě nacházíme první kontrolu a cesta stoupá dál. Doufám, že za zatáčkou už budeme nahoře, ale hodně se pletu. Stoupáme ještě asi další hodinu až do 1200 m.n.m.. To je dost, vzhledem k tomu, že ještě před pár hodinami jsme byli přímo u moře. Nahoře je kontrola umístěná opět uprostřed krásného a rozlehlého horského sedla. Snad ta dřina stála za to.... Teď už budeme sjíždět zase k moři, čeká na nás totiž jízda na mořských kajacích. Radka nemá tyhle sjezdy rádá, zvlášť ne po šotolinových cestách, kde to klouže v zatáčkách a na kamíncích. Když sjedeme na jednu takovou, frekventovanější, míjí nás ve sjezdu motorkář. Jede taky opatrně a pomalu, takže se nám plete trochu pod kola. Radka jej míjí zrovna v zatáčce a i když od sebe mají bezpečný odstup, přibrzdila si víc přední brzdou a kolo jí podklouzlo. Její pád na tvrdou kamenitou zem trochu bolel, ale sebrala se rychle a nic vážného se nestalo. Po chvíli se dostáváme na asfalt a pak už podél pobřeží dojíždíme do depa. Hluboko pod sebou vidíme na moři kajaky. Jsou to určitě brtiští Adidas Terrex, kteří mají hezkých pár hodin k dobru. V depu potkáváme estonský tým ACE což je pro nás zase psychická podpora. Je tu stánek s občerstvením a obsluha skoro nestačí uspokojovat objednávky z našich řad. Burgery a bagety s grilovanými masovými plátky jdou na odbyt jako uprostřed sezóny. Sami jsme každý snědli 2 a protože tu bylo více týmů i se zkrácenou tratí, nestíhají ve stánku vařit. I když se tu zdržujeme skoro 3/4 hodiny, nedojíždí zatím náš Salomon/Accom a to nás uklidňuje. Na moře vyrážíme společně z Estonci. Každý tým fasuje 2 singl kajaky a jeden double. Radka jede s Honzou na dvojkajaku a já s Romanem máme singly. Honza nemá ještě s jízdou po moři zkušenosti a není to rozený vodák, takže pro něj asi bude snazší jet na větší lodi ve dvojici. Blíží se třetí noc a je to vidět i na vzdouvajícím se moři. Vyjedeme na něj sice přes příbojové vlny ještě dobře, ale na moři se pak rozhoupává voda víc. Honza má trochu problémy s řízením lodi správným směrem, protože se snaží držet špičku lodě proti směru vln. Nemůže ale jet tím směrem pořád, protože by brzo byl někde u Rhodosu. Vysvětluju mu, že je třeba se otočit, že vlny nepřepadají přes sebe a tak loď určitě nepřevrátí, ani když bude bokem k nim. Loď se bude prostě jen houpat nahoru dolů a půjde to ze strany, ale jinak nic. Pomalu se do toho dostávají i s Radkou a blížíme se k první kajakářské kontrole. Roman je na tom na vodě nejlíp, takže s mapou dojíždí k ní a razí. To už je skoro tma a čeká nás přejezd k nejvzdálenější kontrole. Hlavně se za noci sami sobě neztratit z dohledu. Míjí se tu více týmů a rozsvícené čelovky jsou brzo tak anonymní, že nikdy nevíte, které jsou z vašich lodí. Postupy se všelijak křižují, protože kontroly se zde musí posbírat v daném pořadí. Pořadatel to vymyslel proto, abychom 40 kilometrů najezdili na menším prostoru a nemuseli kvůli tomu vyjíždět příliš daleko. Bohužel se při jednom takovém míjení týmů rozdělujeme špatným směrem a dochází k tomu, co bývá nejnepříjemnější. Nevíme přesně, kde kdo je. Já s Radkou a Honzou jsme se udrželi pospolu, ale Roman nám někde zmizel a nevíme, které ze světel je jeho. Řvát na sebe nemá smysl, protože projíždíme kolem břebů a ostrůvků a příbojové vlny dělají dost hluk. Hledáme se tak asi půl hodiny a dochází nám trpělivost. Budeme muset asi zpět do depa, do startu lodí a doufat, že se tam Roman taky vrátí. Ještě než to uděláme, rozjíždíme se k jednomu světýlku, které je na jednom z břehů ostrova a už delší dobu se nehýbe. To je rozdíl v porovnání s ostatními, které se pořád hýbou. Zkoušíme to dobře, protože to je Roman. Jsme šťastní z tohoto shledání a můžem pokračovat v jízdě, tentokrát už hodně opatrněj. Pomalu se vracíme směrem k depu, ale musíme projet kolem něj a pokračovat do cíle kajakové etapy, který je pár kilometrů za ním. Potkáváme se opět s Estonci a do protivky nám jedou další týmy, mezi kterými poznáváme i Salomon/Accom a Berghaus/Merida s Tomem Vaňkem. Mezera mezi námi bude kolem 1 hodiny minimálně, takže jsme klidní a pokračujeme. Taky jsme už dost ospalí a projevuje se to i u Romana, který mapuje. Asi za hodinu projíždíme kolem depa, odkud jsme na lodích startovali a pokračujeme kolem něj dál do cíle lodí. Máme ještě ujet asi 3 kilometry do malé zátoky. Tam na nás čeká poslední treková etapa s vloženým kaňoningem. Estonci jsou kousínek za námi a říkáme si, že jim zkusíme trošku poodjet. Podařilo se nám to, někde jsme je ztratili, ale potom se probíráme z letargie, když Roman zjišťuje, že jsme cíl lodí přejeli a budeme se muset asi kilometr vracet! Tohle zabolí, ale nedá se nic dělat. Víme, že všechny týmy už třetí noc bojují s extrémní únavou, ze které vždycky vzejdou největší chyby. A jestli nás to stálo půl hodiny, není to ještě tak moc. Horší je, že proudy kolem pobřeží nejsou příznivé a hodně musíme proti nim bojovat, abychom se do správné zátoky propádlovali zpět. Je to krásné, romantické místo odříznuté od okolního světa vysokými skalami, svítí tu i teď v noci lampičky a snad i oheň. Musíme ale rychle z neoprenů a na poslední trek. Neopreny táhneme s sebou, protože nás čeká na konci sestup kaňonem a slaňování ve vodopádu, pěšina nás pak přivede zpět sem na toto místo, abychom odtud odjeli zase na lodích. Hned na úvod nás čeká strmé lezení po stěně srázu, něco jako taková turecká ferata, ale ne příliš zabezpečená. Naštěstí je tentokrát tahle pěšina jasná a vyznačená značkou. Občas je opatřená provazovými lany a ve skále jsou vysekané schodky. Nahoře se to srovná a máme po pěšine pokračovat podél moře nad srázy. Roman je dost unavený a tak to zkouším s mapou já. Snažím se mezi hustým křovím najít tu správnou pěšinu, dokonce lze sledovat i stopy předešlých závodníků, ale asi po čtvrt hodině se pěšina stejně ztratila. Kličkujeme a hledáme její pokračování, ale nevypadá to smysluplně. Roman navrhuje jít směrem od srázu k větší cestě směřující do vedlejší vesnice. Ke kotrole by se dalo dojít i odtamtud, i když je to z druhé strany. Mělo by to být jistější. Souhlasíme a prodííráme se k cestě. Honza už taky sotva plete nohama a podepírám ho , aby nezůstával stát vzadu. Stále usíná a tak ho držím za předloktí a pořád do něj něco hučím. Je mu to ale asi jedno a usíná za chůze. Jsme ve vesničce, jsou možná 3-4 hodiny ráno a všichni toho máme už po krk. Myšlení není to, co by mělo být, motáme se přes vesnici nahoru a dolů k moři a zase zpět, snažíme se najít tu správnou pěšinu ke kontrole, ale stále se nám to nedaří. Bloudíme tu takto skoro 2 hodiny a propadáme trochu letargii. Sice si myslíme, že kdyby nás někdo předbíhal, museli bychom tu každého vidět, ale třeba taky ne. Potkáváme nějakého domorodce a zkoušíme od něj dostat radu, kde by mohla ta naše pěšina být. Moc ale neví a tak se motáme dál. Pak potkáváme tým, který se vrací z opačné strany. Byli už hledat další kontrolu, ale hlásí, že ji nenašli a jdou dál. Tu naši předešlou prý ale mají a tak nám konečně ukazují, kde je ta pěšina ukrytá. Šťastně dobíháme ke kontrole asi kilometr od vesnice a hned se zase vracíme zpět. Ani oni nikoho jiného v těchto končinách neviděli a to nám dodává naději, že i ostatní týmy s třetí nocí bojovali podobně těžce, jako my. Opět se rozednilo a mapu si bere Radka. I když předešlý tým kontrolu nenašel, pouštíme se do ní a doufáme, že budeme mít za světla víc štěstí. Není to nijak daleko. Odbíháme od vesnice raději pořád po té větší cestě a pěšinu nad mořem necháváme jejímu osodu. Budeme muset sice trošku stoupat a klesat, ale to už je "mucha". Máme tentokrát štěstí a kontrolu nacházíme hned na první pokus. Radka správně našla odbočku z větší cesty a po kilometru jsme u kontroly. Pak se vracíme kus ve stejném směru a žádný tým nepotkáváme. Snas budeme mít ještě nějaký náskok. Čeká nás výstup asi do 800-900 m. n. m., kde bude poslední kontrola před kaňoningem. Pod kopcem sice trochu opět hledáme tu správnou pěšinu nahoru, ale po chvíli se to daří. Když se vracíme dolů, potkáváme konečně opět český Salomon/Accom. Nahorů a dolů to mají ještě minimálně hodinu, takže je to dobré. Stejně se ale cíl blíží mílovými kroky a nechceme už si nechat vidinu třetího místa sebrat. Rozebíháme se ke kaňonu, abychom už byli co nejdřív v cíli. Moc toho před námi už není a kluci ze Salomon/Accom jsou zvyklí bojovat do konce, takže nemůžeme polevovat. Ke kaňonu je to asi 4 kilometry, po prvním větším sestupu z kopce se zase trochu stoupá, ale skoro pořád běžíme. U ústí kaňonu k našemu překvapení dobíháme i Estonce! Musíme si obléct neopreny a lezecký materiál. Oni lezou do kaňonu před námi, což je rozhodující. V kaňonu je komplikované někoho předbíhat a když budou první dole na lodích, těžko je pak už na krátkém postupu dohodníme. V horním úseku je kaňon naprosto vyschlý a v neoprenench je trochu horko. Za trochu vody bych dal nevím co, jen se ochladit! Potom přecházíme silnici, které kaňon zhruba v polovině rozděluje a nastupujeme do druhé části. Tam už trošku vody teče. Dobíháme ale nějaký pomalejší tým a snažíme se dostat před něj, než bude nástup do lan. Jinak bychom za nimi čekáním ztráceli hodně času. Přicházíme ke slanění a Estonci už tu čekají. Je tu samozřejmě malá fronta, jeden tým s nekompletní tratí je ještě před Estonci. Tohle nás už rozčiluje, protože zezadu se na nás můžou tlačit soupeři, kteří mají taky všechny kontroly jako my (o naší chybějící kontrole pořád nemáme ani potuchy) a tady se může kvůli pořadatelské chybě celý závod zkazit. Vyřveme si na pořadatelích zapsání stop času, protože tohle jinak řešit nejde. Jestli bude mít víc týmů všechny kontroly, bude samozřejmě rozhodovat jako druhý faktor čas! Nakonec po hodině slaňujeme, potůček je sice malý, ale ve vysokém vodopádu se rozprostírá trochu víc a konečně i ochlazuje. Ze stěny nad i pod námi odpadávají kusy bláta a nechtěl bych to mít na hlavě, ale jinak to jde dobře. Salomon/Accom zatím na start slanění nedorazil. Znovu nás to uklidnilo a endorfiny dohledného úspěchu se začínali vyplavovat. Pod vodopádem jsme seskákali ještě několik skalek a pak už pěšina vedla přímo na pláž k našim lodím, které jsme tu v noci předtím odstavili. Do protivky nám chodilo dost turistů, hlavně asijského původu, kteří se šli do kaňonu podívat zespod. Naskočili jsme na lodě a vyrazili asi 3 kilometry do vedlejší zátoky. Po cestě ještě trefit jednu kontrolu na vystrčené skalce v moři. Estonci už odjeli před námi a pokud se nestane nic zásadního, budou v cíli jako druzí a my třetí! Neskutečný úspěch nás táhnul do cíle. V zátoce potom už necháváme lodě, je to přesně to depo, odkud jsme podvečer dříve na lodích startovali do moře. Za námi se nikdo neobjevuje a Estonce vidíme odcházet do moře na poslední disciplínu - 1,5 km plavání. V depu nafukujeme lehátka, protože tahle podpora je v moři hodně velkou pomocí. Voda není zas tak teplá, prý má okolo 18 stupňů, takže být na lehátku se hodí i kvůli tomu. Taky sil už není nazbyt a plavat 1,5 km v bazéně při tréninku, když je člověk čerstvý je něco dost jiného, než v těchto vlnách po 76 hodinách závodu. Vyrážíme naposledy vstříc moři a plavem. Do očí a celého obličeje nám neustále stříká slaná voda a i po celém těle pálí na poraněních a odřeninách. Dobrá dezinfekce před cílem. Najednou vidíme, že nám lehátka nějak uchází. Vzduch se z nich vytrácí a měknou. To není příjemný pocit, protože jsme teprve v půlce plavání a není to úplně snadná disciplína. Po pravé staně máme sice břeh, ale je to skalnatý útes, kde moc útočiště nenajdete. Po chvíli zjišťuju, že se mi vyloupnula zátka ze špuntu na lehátku a rvu ji zpět. Takto na poloprázdném lehátku pokračuju dál, ale Roman ztratil trpělivost a lehátko odhodil. Po chvíli toho dost lituje, protože mu docházají síly. Chytá se tedy dohromady s Honzou a plavou s jedním. Ani to ho moc nebaví, i Honzovi trochu lehátko uchází a tak se Roman rozhodl plavat ke břehu a zkusit se nějak probrodit okolo něj. My ostatní naštěstí nakonec doplouváme na pláž, kde vylézáme a zbývá jen dojít do hotelu Olüdeniz - tam je cíl. Roman se složitě, ale přece dobrodil na pláž taky a tam už se na sebe všichni smějeme, protože bronzové medaile z ME máme v kapse (to si pořád myslíme). Před námi je jen britský Adidas a estonský ACE. Těsně před hotelem si vzájemně děkujem za super závod a jsme šťastní za tento úspěch. Před závodem bychom si troufali na umístění do 10 místa. Být v top ten by byl taky úspěch v tomhle mezinárodním silném obsazení. Ale třetí? Opravdu super úspěch! Dorazili jsme těsně kolem 14 hodiny, kdy zrovna v restauraci končil oběd formou bufetu a tak jsme se tam vrhli a vzali k jídlu všechno, co bylo k dispozici dřív, než to obsluha uklidí. Pak jsme relaxovali u stolu, pojídali a užívali si úspěchu. Pogratulovali jsme Adidasům i Estoncům a povídali jsme si s nimi, jak závod probíhal. S Estonci se povídá vždycky dobře, protože závodí se Šárkou, holkou z Česka. Snad až někdy po 2 - 3 hodinách si povídáme i o trekové etapě, která byla před posledním MTB. Šárka se nás mezi řečí ptá, kudy jsme od moře šli zpět nahoru. Jestli stejnou cestou, jako dolů, když jsme šli do zátoky, nebo jestli jsme našli tu pěšinu od té druhé kontroly, kerá tam byla o kus dál u moře. Koukáme na ni, jako kdyby spadla z višně. Ptám se sám sebe, proč si ze mně dělá srandu tímto způsobem? Tam přece nikde žádná kontrola nebyla! říkám. Ona ale trvá na svém a začíná nás postihovat nepříjemné mrazení v zádech. "Cože?" ptáme se, "jaká kontrola? v mapě přece nic už nebylo!". Bereme si naše úmapy do ruky a koukáme na to. Po chvíli je pravda neúprosná - tu kontrolu jsme tam opravdu nechali!!! Nikdo z nás o tom neměl ani tušení. "Museli jsme ji odstřihnout na začátku při chystání map!" - dochází nám celá realita. Tak tohle je opravdu taková malá sportovní tragédie! Co bychom za to dali moct se tam teď vrátit a celé to napravit, ale je už pozdě. Předpokládáme, že náš druhý tým Salomon/Accom bude mít kontroly všechny, takže by se v pořadí dostal před nás. Ale problém je, že pořád nedorazili do cíle a limit závodu už dávno uplynul. Nevíme, co se stalo, ale za pozdní příchod do cíle je tvrdý postih - může to být i diskvalifikace. Potom se dozvídáme, že pořadatel neměl dostatek lodí a museli na ně v depu po kaňoningu dlouho čekat, než jim je přivezli. Postihlo to prý více týmů a všichni dostali časový bonus, který nakonec po odečtení způsobil, že týmy limit stihli i když přišli třeba o 2 hodiny později. Byl jsem se ptát ředitele závodu, aby mi vysvětlil, jaký rozdíl je mezi tím, když tým čeká 3 hodiny na volná lana ke slanění (a žádný časový bonus nedostane) a tím, když tým čeká na dodání lodí (a časový bonus dostane). Obojí se mi z pohledu závodníka zdá jako stejná situace, protože pořadatel nezajistil dostatek materiálu, aby týmy mohli pokračovat bez časové ztráty. Rozhodnutí pořadatele ale bylo jiné, takže třetí místo připadlo našim kolegům ze Salomon/Accom. Vypadali překvapeně, protože s naší chybou asi nepočítali a při vyhlašování výsledků ještě seděli na večeři v restauraci, když se jich moderátor dožadoval na pódium. Na potřetí ale už přiběhli a sklidili ovace za třetí příčku. Nakonec - i čtvrté místo pro nás by před závodem znělo jako dobrý úspěch, a tak i když určitou bolestí, jsme i tak spokojeni. Za vlastní blbost se platí - a je to vždycky lepší, než platit za blbost někoho jiného.
