Mistrovství světa v Adventure Race 2013; 2-9/12 2013, Kostarika - část 2.
Závod začíná
Odjezd na start závodu je v pondělí 2/12 2013 už ve 4 hodiny ráno. Proto po slavnostní večeři brzo míříme do postelí a snažíme se využít poslední příležitosti k pohodlnému relaxu. Víme, že na delší dobu si ho nebudeme moct dovolit. Osobně už před závody nebývám nijak nervózní a spím dobře. Přece jen, mám jich za sebou už více než 30. Vzpomínám, když jsem před prvním velkým závodem zhruba desetiletí nazpět v Polsku nemohl ani oka zamhouřit. Vzrušením, očekáváním, nervozitou. Ale to už je dávno pryč. Nicméně tuto noc se mi nedaří lehce usnout. Přece jen, je to můj první závod mimo Evropu a hned v těchto tropických podmínkách. Vím, že to není dobře a to mě ještě víc znervózňuje. Nevalný spánek. U hotelu brzo ráno nastupujeme do autobusů, které mají celé startovní pole převézt ke hranicím s Panamou. Tam bude ve 14 hodin start. Kostarika sice není nijak rozlehlá, ale cesty jsou křivolaké a trvá dlouho, než dojedete z jednoho místa na druhé. I kvůli hustému provozu, který tu panuje ve městech. Naštěstí jsem čas v autobuse znovu využil k pospávání, stejně jako většina ostatních.
Vjíždíme do hor, což jsou v místním podání obrovské kopce porostlé pralesním porostem. Až do výšky asi 2 500 m.n.m. je zde neustále bujná vegetace. Podnebí je tu prostě jiné a odráží se to i v tom, že se vyšší nadmořská výška snáší přece jen o něco lépe, než u nás v Evropě. Snadno to ale může člověka zmást, a pokud si nedá pozor, výšková nemoc ho nemine.
Po posledním slavnostním ceremoniálu na fotbalovém hřišti v obci Sabalito, který se opět sestával z tanců místních obyvatel doprovázených emotivním bubnováním do tradičních bubnů, se celé startovní pole přesunulo pochodem na blízkou panamsko-kostarickou hranici. Obdrželi jsme ještě GPS sledovací zařízení, aby měl pořadatel přehled o tom, kde jsme. Také jím lze přivolat pomoc (zmáčknutí tlačítka SOS na zařízení předá informaci pořadatelům o nutnosti poskytnutí pomoci, přenáší se i GPS souřadnice o poloze týmu). V neposlední řadě, může díky němu každý u internetu nad interaktivní mapou sledovat vývoj závodu a pohyb týmů. Trošku se vše pozdrželo a proto až krátce po 14té hodině bylo odstartováno, přešně na hraničním přechodu s Panamou.
První etapa – MTB (95 km, stoupání 850m, klesání 1822m)
Našim prvním úkolem bylo doběhnout ke kolům, které byly vzdálené v malém depu asi 1,5km od hraničního přechodu. Nad hlavami nám kroužil vrtulník, což umocňovalo velkolepost okamžiku. Jak už to bývá, některé ambicióznější týmy běželi hned závodně. Jiné, jako například i náš tým, se rozhodli pro přiměřené tempo. Závod tohoto typu se nevyhrává ani na prvním kilometru, ani v první etapě. Je sice důležité nenechat se sevřít někde vzadu za pomalejšími týmy, ale sprint na startu není rozumný. V depu jsme si kola měli vybalit z převozových krabic a složit. To startovní pole protrhalo trošičku víc, než úvodní běh. Terpve poté jsme na nich mohli absolvovat 1 etapu – 95km se stoupáním 850m a klesáním 1822m. To by mohlo znamenat poměrně rychlou etapu. A začátek tomu i nasvědčoval. Vytyčili jsme si za cíl, absolvovat etapy zhruba na polovině času v porovnání s tím, co organizátor spočítal jako nejrychlejší a nejpomalejší postup. Takže nebylo kam spěchat, jeli jsme svižně ale s rozumem. Jisté postupy a kilometry ubíhaly. Kamenito-hliněné cesty byly v mapě značené jako vedlejší silnice u nás (čekal bych asfalt), ale asfaltu bylo vůbec hodně málo. Takhle uběhlo asi 40 km ke kontrole 3 a začalo se poprvé pomalu smrákat. V toto období zde slunce svítilo zhruba 12 hodin denně (od 6 do 18h) a dny se prodlužovaly. U třetí kontroly nám poprvé začalo lehce pršet. Deště tady vlastně měly spíš ochlazovací a občerstvovací funkci, nijak mi nevadily. Jedině, že po nich bylo víc blátivo, než normálně. Za trojkou brzo sesedáme z kol. Pěšina naznačená v mapě lesem se mění v rozblácené, neprůjezdné koryto. Šířka koryta se občas zužuje až k metru a není vůbec snadné s kolem na zádech tudy projít. Doufáme, že to brzo skončí, ale je to falešná představa. Koryto občas zmizí, ale hned se zase objeví a je ještě prudší a užší než před tím. Možná to je čím dál větší tmou. Je jasné, že tohle je první zkouška psychiky i fyzické odolnosti. Postup se velmi zpomalil, korytem se ve tmě táhne závodník za závodníkem, protože časové odstupy jsou ještě malé. Pokud už koryto na chvíli zmizí, objeví se pro změnu úzká pěšina houstnoucím pralesem, kde opět není možné dělat nic, než kolo táhnout, tlačit či nést. Takhle to trvá přes 2 hodiny, stále do kopce. Ani potom se ale postup příliš nezrychlí. Jde se přes louky a paseky stále do kopců, které jsou plné výmolů a cesta je sotva znatelná – spíš se hledá nejlíp průchozí směr. Ze čtvrté na pátou kontrolu už se cesta trochu lepší. Je však potřeba být pozorný hlavně na ostnaté dráty kolem pastvin a zahrad, které se často procházejí a míjejí. Ve tmě ty dráty nebývají dobře vidět ani s dobrou čelovkou a i když nedojde ke zranění, poškození kola může být taky zásadním problémem. Ke kontrole pět už sjíždíme do údolí a v jednom místě se setkáváme s neuvěřitelně kluzkým blátem. Jako první mne napadá, že jsme najeli na led, ale je to nesmysl. Závodníci před námi padají z kol aniž by byli schopni jakkoliv reagovat. Hned zajíždím ke kraji do trávy a snažím se kolo zastavit. Zem je opravdu tak ztvrdlá a lesklá po dešti, že vypadá jako led, ale je to upěchovaná hlína. Výsledek je stejný - jet se po tom nedá. Naštestí jde jen o úsek asi 200 metrů a pak už jsme z toho venku. Před pátou kontrolou už se to trochu opět rozjíždí, protože cesty se rozšířily. Závěrečná pasáž této etapy je rovinatá a v mapě je naznačena síť pravoúhlých cest v palmových hájích. Roman mapuje celou dobu spolehlivě, ale teď s přehledem vjíždíme spolu s několika dalšími týmy do této léčky. Po několika úvodních kilometrech poznáváme, že síť cest v mapě je jenom jakési schéma, které skutečnosti odpovídá jen velmi vzdáleně (s tímto se později během závodu setkáme ještě mnohokrát). Zkoušíme jednu cestu, druhou cestu, stále se nemůžeme přesně najít. Po několika pokusech stavíme strategii spíše na tom držet správný směr, ne za každou cenu přesně vědět cestu, po které jedeme. Naštěstí uprostřed tohohle bludiště potkáváme za noci jakousi "kostarickou motohlídku". Nevím, co tam ti dva chlapíci na motorkách v noci uprostřed ničeho dělali, ale Roman se svou španělštinou je oslovuje a oni nám ukazují směr ke hlavní silnici. Kostaričané jsou vůbec velmi ochotní a pokaždé když vidí, že potřebujete poradit, zastaví a pomůžou. Asi po dalších 15-20 minutách se ocitáme konečně na hlavní cestě a teď už není pochyb o tom, kudy se dostaneme do depa k lodím. Věděli jsme, že bloudíme celkem dlouho, nejmíň 3/4 hodiny jsme ztratili. Když jsme ale dojeli do depa kolem 12 pozice s nevelkým odstupem na nejlepší týmy, byli jsme příjemně překvapení... Tahle past v palmových hájích zamotala hlavu mnoha týmům. Navíc i vlastní stanovený časový limit pro etapu jsme stihli s rezervou jedné až dvou hodin.
