Zimní AR Polsko 2014 - 2. část
Start je naštěstí přímo od školy, a tak není třeba ve středu ráno nikam příliš spěchat. Těsně před 10 hodinou ještě poskytujeme fotografům možnost zvěčnit nás a pak už to začíná!
Startujeme na kolech a většina týmů má obuté pláště s hřeby. Myslím, že to je na místních namrzlých silničkách dost důležité, ale jsou i týmy na obyčejných pláštích. Čekal nás teď vlastně jen 7 km přejezd do depa A, které bylo dalším výchozím bodem pro několik následujících etap. O to hůř pro mě, protože mí tři parťáci z týmu, samozřejmě všechno mladší ročníky, se do toho pustili zhurta. Snad abychom celý závod vyhráli už na téhle první etapě? Po necelé půlhodince jsme vjížděli do areálu depa A a byl jsem pěkně ztuhlý.
Následoval speciální úkol č.1, kterým byl paměťový orientační běh. Organizátor připravil pouze jednu ručně malovanou mapu na papíru formátu asi 80x40cm, kterou pověsil na tabuli a každý tým měl možnost si ji prohlížet libovolně dlouho. Nedalo se ani mluvit o mapě, byl to spíše náčrtek. Když jsme se k němu vraceli už potřetí, neschopni podle něj najít jednu ze 3 kontrol, dozvěděli jsme se, že „to“ maloval sám ředitel závodu Igor Blachut. Za normálních okolností by jeho jméno bylo zárukou kvality, ale tenhle náčrtek byl důkazem, že opilý mapař nemůže namalovat mapu, kterou by střízlivý orienťák jednoduše pochopil. Nejvíce nám dala zabrat kontrola na věži malého sila, jejíž umístění se podle mapy dalo opravdu těžko pochopit. Vzdálenost celého tohoto orientačního běhu nebyla delší než 3 kilometry, ale my jsme naběhali alespoň 6 km a z depa jsme na další 25 km treko-běh odbíhali až po hodině a čtvrt od startu. Pořadí v tento okamžik nebylo pro nás příliš příznivé, ale času na polepšení jsme měli ještě dost.
Všechny etapy, které se běhaly pěšky nebo na běžkách, bylo možné absolvovat v libovolném pořadí kontrol. Ukázalo se během závodu, že je to pro nás výhoda, protože plánování postupů nám díky Pavlově technice většinou sedlo. Postupy na tomto prvním treko-běhu mezi jednotlivými kontrolami jsme zkracovali na minimum, kde nebyly cesty, tam jsme běželi přes pole a louky co nejvíc v přímém směru. Tím, že šlo o závod v ne příliš kopcovitém terénu, byli jsme nuceni mnohem víc odběhat. Pěšky se chodí jen do kopců a ty tady chyběly. Na polích bylo jen kolem 10-20 cm zmrzlého sněhu a to ještě v nesouvislé vrstvě. Během těchto cca 25 km jsme sesbírali 4 kontroly a vrátili jsme se do depa A k našim kolům.
Bylo někdy okolo 14 hodiny, když jsme nasedali na kola a mířili vstříc 65km etapě. Byli jsme na 3 pozici a první dva týmy byly půl hodiny před námi. Kilometry ubíhali většinou dobře, až na úseky v polích, kde se cesta ztrácela pod nafoukaným sněhem a bylo potřeba kolo tlačit. Na kontrole č. 8 přišel na řadu první úkol na lanech. Asi 30 metrů vysokou rozhlednu nad městečkem Stare Juchy jsme měli vyjumarovat (vystoupat za pomoci stoupacího zařízení po laně nahoru) a poté se přepnout na slanění na druhé lano a slanit dolů. Potkali jsme tu oba týmy jedoucí před námi. Rusové si s úkolem poradili lépe a už odjížděli. Estonci naproti tomu se ještě „trápili“ a dokonce jeden z nich nebyl připuštěn ke slanění. Prý neuměl slanit s grigri a proto mu z bezpečnostního důvodu slanění rozhodčí nepovolil. Vyfasovali za to 90 minut penalizaci. My jsme se s úkolem poprali úspěšně, i když bychom mohli být o něco rychlejší. 50 minut při plnění úkolu bylo přece jen hodně. První kritický okamžik přišel po setmění na kontrole č. 10. Byl to vrchol jednoho z mála kopců, ale kontrola nebyla nikde. Byla už tma, ale dokonce jsme tu zahlédli ještě odcházející tým, což mohli být jedině Rusové, nebo Estonci. Zdrželi jsme se ale hledáním, protože přece jen mohl ještě v blízkém okolí být nějaký jiný podobný vrcholek. Mapa nebyla zas tak detailní. Až na kontrolu dorazil i polský tým jedoucí za námi, který hned zavolal řediteli závodu, protože kontrolu taky nemohli dohledat. My jsme se tam zdrželi asi půl hodiny, ale teď už bylo jisté, že je kontrola ztracená nebo ukradená. Prostě jsme pokračovali bez ní dál. Měli jsme naplánovaný postup na kolech přes zamrzlé jezero. Nebyli jsme si úplně jistí, jestli je led všude dost silný, ale viděli jsme už předtím na jiných jezerech, že lidi se tam baví všelijak, hrají hokej, dokonce i stopy od čtyřkolky na ledě jsme viděli. Taky jsme měli za 2 dny naplánované bruslení jako jednu z posledních etap, takže by led měl vydržet dost. A navíc jedny stopy od kol před námi vedly na jezero stejným směrem, takže už to někdo ověřil před námi. Chvíli trvalo se prodrat přes lužní les a rákosí až k ledu, občas se nám někde na kraji probořila ledem noha, ale potom už jsme se octli na ledové ploše, kde byli i stopy kol před námi. Vydali jsme se po jezeře na našich hřebových pláštích směrem k další kontrole, kde bylo depo B. Jeli jsme asi 3 kilometry, než jsme dojeli k druhému břehu. Nad hlavami jen bílý měsíc a hvězdy. Do ticha se ozývalo nepravidelné dunění a praskání ledu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to vlastně přirozený jev. Zajímavý zážitek!
Depo B se nacházelo v gymnáziu, ale nezdržovali jsme se zbytečně dlouho. Dorazili jsme na třetím místě za Rusy a Estonci. Přesto, že jsme nechtěli mrhat časem, nedokázal jsem se zříct teplé polívky a čaje. Energie byla potřeba. Rychle jsme to zhltli během výměny výbavy, doplnili jsme teplé pití do batohů a po 25 minutách jsme vyrazili za soupeři.
Těsně před startem závodu. Šikujeme se ke startovní čáře a poskytujeme předzávodní foto.
První krátký 7 km přejezd do depa A byl rychlý. Až jsem se v tom mrazu zapotil. Tohle je Pavel přímo v pozadí se mnou.
Všichni jsme na tenhle náčrtek prvního úkolu (paměťový orienťák) hleděli trochu nevěřícně, ale v AR se o věcech moc předem nediskutuje. Prostě to nejdřív zkus, když to nejde, zkus to ještě aspoň 2x a když se ti to nepovedlo, tak seš blbej sám...
Je to závod, takže se závodí, není to procházka na 430km. Na začátku to jde ještě i s úsměvem a je dobré, když to vydrží až do cíle.
Kontroly bývají umístěné na zajímavých místech, ať z toho něco máme - tohle je zátiší se starým zbořeným větrným mlýnem. Jedna z kontrol prvního 25km trekoběhu.
Vracíme se z prvního treku do depa A. Filip ať dělá co dělá, pořád je kousek před námi. Asi to dělají ta dlouhá chodidla a a nohy, že nemůže zpomalit.
Tlačíme kola k rozhledně. Kristýna za mnou. Tady pořád ještě s úsměvem. Prostě nás to opravdu baví.
Zde je vše připraveno na první lanové aktivity - po jednom laně nahoru za pomoci jumaru, po druhém za pomocí nějakého slaňovadla dolů.
Zde jumaruji nahoru já. Všimněte si, že jsem už vysoko nad měsícem!
