Zimní AR Polsko 2014 - 3. část

21.02.2014 18:44

Před námi byla etapa o délce asi 55km smíšená z běhu na běžkách a bez nich (tam kde se nedalo jet na běžkách, běželo se normálně, ale běžky jsme museli nést celou dobu s sebou). Úvodní část z města asi 5 km k lesu se dala běžet jen s běžkami v rukách. Potom jsme se ještě krátce sesedli v autobusové budce nad mapou, abychom dobře naplánovali postupy mezi kontrolami v lesích. Šli jsme zase volné pořadí kontrol, takže bylo důležité si postupy dobře promyslet. Celou tuhle etapu jsme absolvovali za tmy, což samozřejmě orientaci ztěžovalo. Vyšli jsme asi kolem 20 hodiny večer a do depa jsme opět dorazili asi o půl třetí ráno. Čas necelých 7 hodin na 55 km nebyl špatný, původně jsme počítali s delším časem, ale přesto jsme od Estonců dostali asi 1,5 hodiny! Osobně si myslím, že jsme měli více jezdit na běžkách, ale nebyl jsem během etapy schopen přesvědčit tým, abychom přezuli. Vlastně musím říct, že jsme běžky celou dobu nesli a běžěli jsme jen po svých. Nemohlo to být rychlejší a taky nás to asi stálo více sil. I když v některých místech jsme zase mohli volit kratší přímé postupy přes les a nemuseli jsme objíždět po cestách. Taky byly kontroly, které bylo třeba opravdu déle hledat, a tam jsme možná taky nabrali nějakou ztrátu. Nakonec proti Rusům jsme si malinko polepšili, když jsme se do depa vrátili asi 10 minut po nich, přičemž na tuhle etapu vyráželi asi půl hodiny před námi. Opět jsme pojali depo rychle, aspoň podle mého. Filip by asi uvítal ještě větší rychlost, ale znovu jsme si dali trochu polévky a doplnili zásoby. Přece jen, následovala nejdelší cyklistická etapa kolem 90 km, která mohla trvat celý půlden i s vloženými úkoly. Jít do ní s rizikem, že nikde nebude možnost se dobře najíst a zase budu jen kousat omrzlé rohlíky a různé sladkosti, to se mi nechtělo. Výkon jde nakonec dost dolů a pět minut v depu navíc se tak vrátí bohatě. V létě se člověk nají i za cesty na kole, ale zima je na tohle špatná – člověk je rád, že je v rukavicích a kryje si i obličej šátkem, takže se dost dobře nedá hrabat v kapsách a strkat něco do pusy.

10 minut po 3 hodině jsme na kolech vyrazili vstříc dalšímu vloženému úkolu, který byl hned ve městě asi kilometr od depa. Šlo o vodorovný lanový most přes řeku, asi 30 metrů tam a 30 metrů zpět.  Rusové stále ještě byli v depu, když jsme odjížděli, ale jakmile přelezl most první z nás, objevili se tam taky. Došlo jim asi, že nemůžou promrhat čas, který se pak těžko získává zpátky. Jakmile jsme most všichni zdolali, vyrazili jsme dál. Asi po 20 kilometrech za městem v lesích přišel na řadu další úkol –kontrola č. 14 a jeskyňaření, nebo líp spíš „prolézaní starých bunkrů“.  Museli jsme k nim od cesty asi kilometr pěšky do lesa. Byly to zřícené a zbořené stavby z války. A v těchto ruinách vytyčil organizátor trasu dlouhou asi 50 metrů, kterou bylo třeba prolézt. Nasoukat se do některých otvorů byl kumšt. Šlo o uzoučké průlezy v betonové suti obohacené ještě o kovové plechy a dráty čouhající odevšad. V takových situacích si vždycky říkám, jak je dobré si brát na AR závod starší a opotřebené oblečení, a zároveň lituju, že se mi to nikdy nepodaří úplně. Ono i když se rozerve starší bunda z goretexu, nebo 3 roky staré zateplené windstopperové cyklokalhoty, tak to prostě nepotěší! Naštěstí ale všechno oblečení přežilo jen s malými oděrky, dírami v bunkrech se procpal i Pavel a Filip (o malinké Kristýně netřeba mluvit) a bylo nutné pokračovat rychle dál. Rusové byli těsně za námi. Zatím. Od kontroly 15 jsme totiž nebyli schopni dohledat odjezdovou cestu. Všechny byly zasněžené a neprojeté, což by znamenalo tlačit kola 2 možná i 3 kilometry k silnici. Protože byla stále ještě tma, viděli jsme za námi přibližující se světla ruských čelovek. Nakonec jsme se rozhodli pro trochu delší objezd. Najeli jsme na silnici hned u kontroly, takže se dalo hned dobře jet. Jelo to sice rychle, ale Rusové asi kratší cestu od kontroly našli a dostali se před nás. Nevím jak... K dalšímu vloženému úkolu na kontrole 18 jsme tedy opět přijeli jako třetí. Zde jsme měli zdolat opět lanový vodorovný most. Tentokrát se lezl jen jedním směrem, ale měl něco kolem 100 metrů. Estonci ho zdolali už 2 hodiny před námi a Rusové už měli na laně druhého člověka. Kristýna, která lezla jako třetí z nás, se sice trochu potrápila, ale zvládla to nakonec dobře. Byla celý závod tak nějak neviditelná, což je vlastně největší poklona, kterou může holka v AR dostat. Znamená to totiž, že je úplně soběstačná, stíhá v pohodě tempo a nestěžuje si na nic. Já jsem zase trochu slabý na to, abych 100 metrů po laně přeručkoval jen tak bez zastavení, takže jsem si vyrobil takový úvazek, že jsem byl přichycený na hrudníku, v pase i za nohy. K tomu jsem si přidělal jumar na lano k rukám s dlouhou smycí až k nohám. Hlavním pohon mi tedy obstarávaly nohy, kterými jsem se posouval dál a dál. Rukama jsem jen posouval jumar dopředu, až jsem pohodlně v leže přejumaroval na druhou stranu. Ani mě to nestálo moc sil a bylo to rychlejší. Rusové odešli o necelou půlhodinku dřív, takže jsme potom na kolech zase šlapali, co to šlo, než jsme dojeli do depa C.

Dáváme hlavy dohromady nad mapou před tím, než začneme v lese hledat kontroly. Některé byly i víc schované mimo cesty, jak to tak bývá.

Takhle vypadal krátký lanový most nad řekou. Kdo nedržel nohy nahoře, namočil si je a na kole pak mohl slušně omrznout.

Takhle se do zříceného bunkru lezlo - ten neleze ven. Nevidíte kam lezete, na co máte stoupnout, ale dovnitř musíte. Postupně hezky jeden za druhým, celý tým. Takže kdo chce na tyhle závody jezdit - nepřežírat se .-)

Ani v bunkru nebylo moc místa. Snad se žádný šutr nepohne špatným směrem, když už tak drží několik desetiletí. Bylo by blbé, kdyby zrovna chtěly k sobě když tam člověk je.

Dlouhý lanový most z jednoho pilíře zbořeného mostu na druhý. Pod sebou máte asi 30 metrů hluboko, před sebou asi 100, než se dostanete nakonec. Tohle dá zabrat i fyzicky a člověk se zahřeje.

Některé holky umí jezdit na kole vážně dobře. I Kristýna k nim patří. Tohle sice není ona, ale zase obrázek dokresluje, že na silnicích byl často sníh i led. Pláště s hřeby jsou skoro podmínkou, aby se člověk nemusel bát pádu a mohl se soustředit na jiné věci.