Zimní AR Polsko 2014 - 5. část
Přichází možná rozhodující etapa závodu. Jestli si někdo z nás dokáže vytvořit teď náskok před druhým, může to být právě na téhle poslední dlouhé etapě. Hned v lese kilometr za depem tentokrát obouváme lyže. Cesty jsou zasněžené a musíme být rychlí. Všichni jsme už taky dost uběhaní a tak je v týmu větší ochota svézt se na lyžích, než tomu bylo doposud. Sice to dost drhne, občas se člověk málem vyseká, ale že je to rychlejší, o tom není pochyb. Musíme si každý hledat optimální stopu, protože jsou místa, kde je na cestě hodně nepořádku po lesácích. Přeskakujeme fleky od pilin a zablácený sníh od traktorů. Pro první kontrolu, která je v malém kopci mimo větší cestu, musíme lézt pěšky. Je tam málo sněhu a nemáme nic namazáno na stoupání, takže do kopce se špatně odráží. Pak jde dál menší cesta lesem po vrstevnici, která se později napojuje zase na tu velkou, ze které jsme odbočili. Zkoušíme tedy jít po ní, ale na běžky to není a po kilometru navíc jaksi podivně končí v pasece. Otáčíme to kousek zpět k místu, kde jsme viděli průsek, který vede směrem k té velké cestě. Než k němu ale dojdeme, míjíme se s ruským týmem, který zvolil stejný postup. Oni pokračují dál k pasece, my se po průseku dostáváme za čtvrt hodiny opět na velkou cestu a obouváme lyže. Pavel se tomu trochu brání. Prý se nebude dát jet, prý je to pomalejší než běžet a tak podobně. Za chvíli se zase setkáváme s Rusy, když vyjíždí z lesa na tuhle cestu jako my, ale o kus dál. Celkem rychle se nám na lyžích vzdalují a jaksi se v mysli připravuju na to, že budeme asi třetí. Diskutuju s Pavlem, abych ho přesvědčil, že na lyžích je to rychlejší. Nakonec Rusové jsou toho důkazem, když nám tak snadno ujeli. Ale musí se to holt umět, no. Nesledoval jsem pak, kdy si Pavel lyže sundává a kdy je zas obouvá, ale jeli jsme s Filipem vepředu a Pavlovi s Kristýnou jsme se trochu vzdalovali. Každý z nás myslím aspoň jednou spadl, protože když se najede v rychlosti na něco, co vás v okamžiku zastaví, tak se už nic dělat nedá. Jednou jsem takhle na rovině letěl přímo na břicho, žuchnul jsem na něj vší silou, ruce jsem měl zrovna za sebou a nestihnul jsem nijak reagovat. Skoro jsem si vyrazil dech, ale musel jsem se smát sám sobě. Představil jsem si, jak ten let a pád asi musel vypadat a celkem jsem se pobavil.
Mapově tahle etapa nebyla nijak extra těžká. Pohybovali jsme se často po větších cestách a pouze u kontrol bylo někdy potřeba dohledat maximálně kilometr někam více do lesa po menších cestách. K našemu překvapení ale asi po dvou hodinách opět potkáváme Rusy při odjezdu z jedné s kontrol. Zřejmě ji dohledávali déle, protože byla schovaná mimo cesty na vrcholku v lese. Nejlepší bylo jít od cesty azimutem a držet směr, jít pořád do kopce a pak se najít dala snadno. Následoval pro běžky příznivý terén. Cesta se zase kilometr pod kontrolou rozšiřovala a sníh na ní byl taky. Pár kilometrů rovinky a dokonce i malinko z kopce. Sice jsme občas museli skočit mimo cestu, když se najednou objevilo rozježděné místo s kameny a jiným nepořádkem, ale vše bez větších nehod. Pokračovali jsme ke kontrole 39 a to už zavánělo blížícím se koncem téhle etapy. Depo A, kam jsme se opět měli vrátit, mělo číslo 43. Z 38 na 39 to bylo něco mezi 10-15 kilometry a když jsme se blížili k 39, rozednívalo se. Bylo to dobře, protože myslím, že nás čekala jenda z těžších kontrol etapy. Soutok potoků uprostřed lesů mimo cesty – to nevěstí nic dobrého. Jedna z možností je odpíchnout se od malé křižovatky asi kilometr před kontrolou a jít zase azimutem rovně až ke kontrole. Nacházíme křižovatku a zkoušíme to. Máme štěstí, asi za 10 minut máme kontrolu a zpět na cestu se vracíme už rychleji. Podle vyšlapaného sněhu u kontroly to dokonce vypadá, že tam byl zatím jen jeden tým, ale zas tak dobří stopaři nejsme a pochybuju, že by tu Rusové něco pokazili. Zas tak těžké to tu nebylo. Obouváme opět lyže a rozjíždíme se dál, blíž k cíli etapy. Najednou vidím před sebou asi 200 metrů, jak někdo míří z cesty do lesa. Je ještě trochu šero, a druhé ráno bez spánku už vím, že si nemůžu být jistý, co jsem vlastně viděl. Po chvilce ale vidíme všichni, že jsou to Rusové! Teprve jdou pro kontrolu? Určitě! Najednou nabíráme energii a tempo. Vidina druhého místa nabývá jasnějších obrysů. Je ještě o co bojovat a tohle může být rozhodující okamžik. Možná nám pomáhá i to, že tu teď bude velmi málo cest, kde by se dalo jet na lyžích. Vyzouváme a míříme nejkratšími postupy k dalším kontrolám. Na cestách zase lyžujeme a tempo máme slušné. Pokud Rusové bloudili za námi, musíme získat co největší náskok! Problém máme ale taky s poslední kontrolou před depem. Je na vrcholu, ale tady to v mapě tak divně nesouhlasí, že nevíme přesně, který z okolních 3 kopečků to je. Nakonec nacházíme i kontrolu 42 a teď už míříme z lesa ven a přes pole rovně k jezeru, vzdálenému asi 2-3 km, kde je depo A. Dostáváme se k opačné straně jezera a napadlo nás jít přes led přímo. Je to dobrá volba. Jede to, nedrhne a je to kratší.
V depu zbytečně nelelkujeme. V půjčovně je třeba půjčit si 3je brusle pro nás kluky. Kristýna má svoje. Jdu tam a prosím o dvoje 46tky a jedny 44ky pro sebe. Paní se divně dívá, že 46tky určitě nemá ani jedny. Podlamují se mi nohy, protože organizátor nám před závodem slíbil brusle zapůjčit, prý mají i velikost 46. Teď teda nic! Pavel i Filip mají oba skoro 2 metry, nohy dlouhé, ale teď budou muset vydržet v menších bruslích. Žádám tedy alespoň dvoje 45tky. Paní prý má ale jenom jedny! To už přestávám smlouvat a striktně trvám na objednávce s odvoláním na slib pořadatele závodu (pravda, takhle učeně jsem to polsky určitě neřekl, ale paní mi na 100% rozuměla). Jedny 45tky ale musí jít hledat někam do skladu a pěkně jí to trvá! Je to asi jen pár minut, ale ty jsou pro nás teď hodně důležité. Nakonec nesu dvoje 45tky a kluci se do nich cpou. Rusové zatím nepřijeli. Všichni jsme už na ledě v bruslích, jen Pavel trpí a není schopný se do bruslí nacpat. Nakonec si je musí vyměnit s Filipem. Jsou trochu jiné a do nich se už vlezl. Ztrácíme tím ale další minuty a i trochu nervy. Rozjíždíme se po jezeře pro kontroly a už vidíme Rusy, jak přijíždí na jezero na běžkách a míří do depa. Vypadá to tak na 15-20 minut náskoku. Není to moc, ale ani tak málo. Když odjedeme tyhle brusle, skáčeme hned na kolo a jedem posledních 25 km do cíle. Vracíme se z bruslení a Rusové zrovna vyjeli na led. Vyzouváme rychle, u ledu máme už nachystané cykloboty a chceme hned vyrazit. Zapomínáme, že je ještě třeba absolvovat logický úkol. Zní to snadně, ale já jsem mimo. Z šesti sirek postavte 3 stejné trojúhelníky. Sirky nesmíte lámat. Takový fór, koukám na to s Filipem! Jak to udělat? Naštěstí přivolaný Pavel má buď takové to technické myšlení, nebo to zná. Postavil z toho jehlan a bylo hotovo. Už jsem myslel, že tu zase ztratíme čas. Vyjíždíme a dáváme do toho, co jde. Teď už nás nesmí Rusové dojet. Hlavně neudělat mapovou chybu. Vybraný postup ale musíme hned po 2 kilometrech změnit, protože cesta, kterou jsme v mapě vybrali, nikde není vidět. Nabízí se nejpřímější postup po náspu bývalé železnice. Naštěstí se po něm dá dobře jet, ale končí v polích a musíme sjet na cestu, která se kroutí někam do lesa. Kritický okamžik – cesta nás vyvádí jinam, než potřebujeme, uhýbáme dost ze směru a určitě ztrácíme dost času. Snad Rusové aspoň dlouho řešili ten jehlan…? Jsme na silnici a jedem, co to dá. Musíme teď objet velké jezero, pak do vesnice, za ní kousek na kopci je poslední kontrola. Nohy mě pálí už pekelně a mám toho plné zuby. Posledních asi 8 km do cíle, Rusové tu ještě nejsou. Ale hned za vesnicí (naštěstí je to teď pro nás z kopce) je potkáváme, jak jedou ke kontrole. První jede asi 100 metrů před druhým a další dva zaostávají asi 200 metrů. Stejně máme ještě pořád asi 10 minut náskok a na posledních kilometrech to už asi nestáhnou. Věřím tomu, protože když vidím ty poslední 2 Rusy, jak jedou, nevím, jestli jsou schopni vybičovat ještě tempo. Několikrát se ještě sice ohlížíme a na chvíli si dokonce beru tahací gumu od Filipa nebo Pavla, abych byl schopný držet drtivé tempo do finiše. Spíš mi to tak pomáhá psychicky, než že bych se skutečně nechal táhnout, ale o to jde. Vjíždíme do cílové vesnice, škola je na druhém konci. Zbývá možná poslední kilometr a to už si oddechujeme a dojíždíme si pro druhé místo! Jsme moc rádi, že se to podařilo. Dostáváme bublinky, boucháme je na oslavu a po dvou třech hltech jsem skoro opilý. Pak se jdeme schovat do školy a ruský tým tu ještě není. Rozdíl byl nakonec 10 minut! Po 50 hodinách závodu! Už jsem sice viděl i menší rozdíly v cíli po delších závodech, ale tohle bylo fakt těsné. Že budeme v cíli už kolem 12 hodin v pátek jsme si nemysleli, ale je to fajn.
Estonci na základně už spí, my jdeme oslavovat pivem a jíst. Za chvilku si třepeme rukama se soupeři z Ruska a jsem rád, že nejsem v jejich kůži. Pak jedem na jídlo do restaurace, stejně ale u toho skoro usínáme. Po šesté večer spíme a další den je to stejné. Jen něco sníst, vyspat se, sbalit věci a čekat na vyhlášení v sobotu večer. V neděli ráno vyjíždíme domů a to je vlastně taková hezká tečka za tím naším případem.
Jednou obout, jednou vyzout, podle toho, jak to zrovna jde. Lepší je se pořád vézt, ale lyže dostávají dost zabrat, protože je málo sněhu a často drhnou o kamínky. Pádům se nevyhneme.
Návrat na běžkách přes jezero do depa A. Bylo to nejkratší a nejhladší. Nohama se člověk neodrazí a tak se tlačí jen holema/rukama.
Chvíli po tom už jsme na ledě zase. Tentokrát normálně na bruslích, ale i tak jsme si museli dávat pozor. Rusové už byli zase na dohled za námi a led byl místy dost hrbolatý. Sněhové fleky se musely objíždět, protože byly namrzlé a brusle v nich nejely.
Konečně v cíli po poslední MTB etapě. Rusové se snažili stíhat nás, my jsme se zase snažili udržet náskok. Naštěstí se nám to podařilo! Tyhlety vypjaté konce závodů tomu dávají aspoň šťávu. Většina lidí okolo žila během závodu právě tímto soubojem a zdálo se, že měli radost, jak to dopadlo.
Co se s tím má dělat? Jsem trochu mimo, po tom závěrečném sprintu.
Rozlučkové foto na závěr po vyhlášení výsledků. To už ale asi byli někteří závodníci i na cestě domů.
