Zimní AR Polsko 2014 - část 1.
Zimní závod AR se odehrává každoročně už řadu let v Polsku. Jsem jeho pravidelným účastníkem už od dob, kdy závod patřil do světové série ARWS. První jsem absolvoval v roce 2006 a vynechal jsem asi jen jeden ročník, na dalším jsem absolvoval pouze krátkou trať dvojic. Od roku 2010 změnil závod organizátora a přidal se do evropské série ARES.
I letos jsem tento závod zařadil do svého kalendáře a byl jsem velmi rád, že se nám podařilo brzy dát dohromady tým, který se skládal ze zkušených závodníků. Konkrétně jsme se dohodli s Pavlem Paloncým, Filipem Šilarem a Kristýnou Skalickou. Filipa a Kristýnu jsem sice přímo v týmu ještě nezažil, ale pár akcí už taky mají za sebou s dobrými výsledky. Přesvědčit totiž někoho schopného, aby jel závodit 2-3 dny non-stop na AR v zimě nebývá snadné. Letos to ale bylo bez problémů. Zajímavé spíše bylo, že z Česka jsme se zúčastnili jako jediný tým. Většinou míváme i dvoj až trojnásobné zastoupení na tomto závodě. O to větší zodpovědnost jsem cítil, pokud šlo o případné umístění, protože jsme chtěli českému AR udělat čest.
Čekala nás dlouhá, předlouhá cesta dvěma auty přes celé Polsko až k rusko-litevsko-běloruským hranicím, do oblasti Mazurských jezer. Bližší větší městečko bylo Wydmina, obec se jmenovala Gawliki Wielkie. I když Gawliki mají ve jménu přídomek Wielkie, je to v podstatě malá vesnička podél části jezera Gawlik. Asi se ještě hodí zmínit, že sněhu tu bylo zdaleka nejvíc, co jsem tuto zimu zatím kde viděl. I když to bylo v podstatě snad jen 20 centimetrů, na silnicích kolem polí se vytvářely obrovské návěje, které byly místy i 2 metry vysoké. Když jsme tudy projížděli auty na cestě do místa dění, museli jsme jet dost opatrně, protože cesta byla namrzlá a bylo třeba dávat si přednost na úzkých cestách s auty v protisměru. Jednou jsme takhle zastavili před sněhovou hradbou, abychom nechali projet auto v protisměru, ale bohužel se stalo, že parťáci za námi nedobrzdili, náš manévr je překvapil a havárie byla na světě! I když dost zmuchlané zepředu, přece jen Pavlovo auto dojelo až do Gawliků. Filipovo Mitsubishi na tom bylo zezadu o dost líp, ale nárazník prasknul taky.
Ubytovali jsme se jako první ze závodníků v pondělí večer v jednom malém sále základní školy, který byl určený pro pořádání diskoték. Škola byla nedávno renovovaná, takže ubytování to bylo celkem pohodlné, okny dovnitř netáhlo, voda tekla i teplá.
Následující den jsme využili k postupnému balení výbavy na závod, i když finální výklad trati byl až po 20 hodině večer. To co jsme si přes den předchystali, to jsme po výkladu definitivně rozdělili do dep a odevzdali pořadatelům. Dál se k nám do diskosálu nastěhovali Estonci a Rusové, takže už tu bylo plno a ostatní týmy se ubytovávaly v tělocvičně.
Schéma trati, které jsme měli k dispozici už několik dnů před závodem, slibovalo trať dlouhou nejméně 430 km. To bylo poměrně dost, vzhledem k zimním podmínkám, kdy bývá postup pomalejší. Uklidňovat nás mohlo jedině to, že široko daleko kam člověk dohlédnul, tam nebyl žádný kopec. Jen lesy a jezera. Podrobný popis trati všechno už jen potvrdil, a i když se to zdálo hodně kilometrů, neodradilo nás to, abychom nevyhlásili tzv. „hnutí za páteční večírek“. Byl to Pavlův nápad, který převzal od jedné ze závodních legend AR – Petra Bloudka. Právě Petr je známý svou touhou zvládnout závod za méně než 3 noci, takže když byl start naplánován na středu dopoledne, snažil se prosadit myšlenku pátečního večírku, který se samozřejmě měl konat na oslavu dokončení závodu. Odhadovali jsme, že v pátek bychom mohli být zpět v cíli mezi 18 – 22 hodinou. Ale to bylo ještě všechno před námi.
Centrum závodu v tělocvičně školy, pomalu se zaplňuje
Schéma závodu dostupné asi týden před akcí. Tohle je prvotní a hlavní vodítko pro každého závodníka. Základní informace lze z něj vyčíst, ale definitivně je vše jasné až po výkladu trati večer před startem.
Ukázka mapy, na které se běhalo na běžkách a střídavě bez nich, když to nešlo. Kontroly 33 - 43 (což je zároveň depo A). Bylo to volné pořadí kontrol, ale kromě č. 35 jsme šli popořadě. 35ku jsme vzali jen malým odklonem z postupu mezi 41-42.
U výkladu trati jsme dostali i mapy - byly dobře udělané, podrobné. Tady vypadáme, že jim hned všichni rozumíme.
Startovací oblouk ráno před startem, za ním až překvapivě moderní a opravená škola, kde bylo centrum závodu. Obce okolo nevypadaly nijak luxusně v tomhle koutě Polska, úroveň školy to zachraňovala.
Takhle to vypadá na pěknou krajinu pro závod, což by asi byla i pravda. Kdyby se tolik netopilo v tom mrazu vším možným. Smogu bylo všude víc než dost, situace horší, než v ostravské kotlině, řekl bych.
