Mistrovství Evropy v AR, Turecko, 29/4 - 4/5 2014 (2. část)
Z depa vyrážíme před Estonci. Vrátíme se sem ještě 2x, protože odtud startují další 2 etapy a kočí zase tady. Ale během této první návštěvy není ještě povolen přístup k zásobám v bednách, takže musíme vystačit s tím, co máme. Pití si dolejeme, ale jídla ubývá. 30 km treku ale zvládneme bez problémů. Na postupu jsme opatrní, je noc, tak ať nevyrobíme hned chybu, která stojí vždycky dost sil a taky neprospívá psychice. Estonci nás za chvíli dobíhají a naše závodní strategie pro další chvíle začíná mít jasné obrysy. Byla by hloupost nevyužít jejich mapových kvalit a snažit se vymýšlet své postupy, zvlášť když ani víc variant vymýšlet nejde. Přidržujeme se jich, fyzicky nám utéct nemůžou a tak spolu dobíháme na první i druhou kontrolu treku. Ta první byla zatraceně vysoko, až kolem 1600 metrů nad mořem. Vzhledem k tomu, že depo bylo cca v 900 metrech, stoupalo se poměrně dost - zvlášť v poslední fázi. Potom už sbíháme po mírně klesající cestě k nějakému schovanému rozcestí. Potkáváme další tým. Jsou to britští Endurancelife, kde závodí i Ulrike Fuhrmann. S tou se známe a prozrazuje, že vynechali na předešlém MTB 1 kontrolu (tu nejvyšší). Chvilka zamyšlení stačí, aby Estonci zmizeli v malé změti křižovatek. Víme ale, kam máme postupovat dál, takže pokračujeme už sami, Britové nám chvíli nestačí. Klesáme pořád dál, až do podhorské vesnice. Pod sebou vidíme malá světla čelovek asi od 2 předchozích týmů a víme, že jich víc moc nebude, pohybujeme se někde na čele. V tomhle závodě se to sice určuje těžko, protože před námi můžou být i týmy, které už nějakou kontrolu vynechaly. Ale dosavadní vývoj nám ukazuje, že by to tak mohlo být. Později už to bude horší rozpoznat. Dole ve vesnici dobíráme zase vodu, kontrola je hned u pramene, míjíme se s Brity u dohledávky a pak postupujeme chvíli společně už směrem zpět do depa. Jde jim to dobře, jsou to 2 chlapi a 2 ženské, ale šlapou hezky. Pobíháme po všech rovinách a z kopců. Když se to pod depem obrátí do kopce, zůstávají chvíli stát a vzdalujeme se jim. Protože další MTB etapa začíná postupem ve směru, ze kterého se my teď do depa vracíme, potkáváme první týmy před námi, jak odjíždějí. Asi za půl hodiny už vyjíždíme taky, takže jejich náskok je jasný. Zatím nás překvapuje v depu, že nevidíme nikoho z našich dalších českých týmů, protože si myslíme, že jsme poměrně vyrovnaní. Ale tušíme, že se to ještě změní. Užíváme si, že nám to jde a soustředíme se dál na sebe. A chvíli po odjezdu v protisměru potkáváme první náš tým (Jarda, Tom, Pavel, Dáša). Sjíždíme hodně dolů a je ještě tma, takže musíme být opatrní, abychom v rychlosti nepřejeli správnou odbočku. Dohledáváme dobře a k další kontrole je to zase hezky do kopce. Potom jsou 2 varianty, jednu jsme si vybrali, ale trochu na ní bloudíme a hledáme příjezdovou cestu ke kontrole déle, než bychom chtěli. Míjíme se s Estonci v protisměru a asi se diví, kudy ke kontrole jdeme. Teď už mají náskok přes hodinu... Nezbývá, než bojovat dál. Rozednilo se a ke kontrole je to ještě hodně do údolí. Pak je další zase nahoře ve 1200 m.n.m.. Trochu mi to leze na nervy, je to pořád jako na houpačce a už to samozřejmě unavuje. Ale den je krásný, slunečné ráno a tak se to zas trochu kompenzuje tureckými panoramaty. Po poslední kontrole této etapy ještě musíme přes malý hřbet a potom klesáme zase horskými cestami do depa. Přejeli jsme správnou odbočku, trochu si zajíždíme a musíme se asi kilometr vracet. Není to nic strašného, ale zezadu se přiřítili francouzští Lozere Sport Nature. Nevíme, jestli mají všechny kontroly, ale asi ano. Tenhle tým nepatří k outsiderům, spíše naopak. Do depa dojíždějí před námi. Potřebujeme teď trochu víc dobrat energie a zásob před další etapou horského treku, protože nás čeká hned stoupnání do 2000 m.n.m. a následně další postup přes horské masivy asi 30 km. Je sice dopoledne kolem 10 hodiny, ale víme, že to bude zase až do večera. Zdržujeme se v depu asi 30 minut, Francouzi o něco déle. Během té doby také doráží do depa druhý český tým Salomon/OpavaNet/Accom. Vyrážíme a Roman volí přímější postup přes louky a pěšiny naznačené v mapě abychom nemuseli zdlouhavě obcházet. Je to tu trochu odvážné, ale za dne si to můžem dovolit. Víme směr, vidíme horu, ke které směřujeme a nějak se pod ni dostaneme - tam už bude větší cesta. Na vrcholu nás čeká slanění a lanový most, takže si s sebou neseme i lezecké vybavení. Dorážíme sem asi ve 13 hodin a dozvídáme se, že je před námi několik týmů, vytvořila se fronta, takže budeme muset čekat. Dostalo se před nás několik týmů, které na trati vynechaly už několik kontrol, nebo i některou etapu. To je právě velký nedostatek těchto typů závodů - protože my teď budeme ztrácet drahocenný čas kvůli týmům, které nestíhají vyšší závodní tempo. Dá se předpokládat, že tyhle týmy nebudou bojovat o čelní umístění, ale teď tu tvoří bariéru právě jiným, kteří mají vyšší ambice. I tyhle technické disciplíny, jako je slanění a most, jim trvají déle. Každému skoro hodinu. Trávíme tak na vrcholu skoro 3 hodiny, než visíme sami na lanech. Trochu se tu snažíme odpočívat a spát, ale nejde to tak snadno. Ruší mě neustálý hluk od ostatních týmů a pak je tu i trochu chladno, protože tady nahoře je zamračeno a pofukuje. Dole pod skálou u další kontroly jsme kolem páté odpoledne a chystáme se zvládnout postup přes hřebeny ještě za světla. To by byla velká výhoda. Chvíli těžko hledáme pěšinu naznačenou v mapě přes skalnaté hřebeny, až se nám daří najít jinou a přehodnocujeme náš původní záměr. Rozhodli jsme se hřebeny obejít/oběhnout po větších cestách okolo. A byl to dobrý tah, protože jsme zvládli být na druhé straně asi za 2 a půl hodiny. Pořád bylo světlo a toho jsme chtěli maximálně využít. Měli jsme projít další horské sedlo zpět na stranu hor, kde bylo naše depo. Ještě pod ním byla jedna kontrola hezky ukrytá v kaňonu u horského potoka na tak malé pěšině, že nešla ani málem najít. Vůbec netuším, kdo tam tudy kdy šel naposled a jestli vůbec! V nejvyšším bodě sedla mezi horami jsme byli právě za setmění. Krásný turecký půlměsíc osvětloval reliéf krajiny a tak se dalo stále dobře orientovat. Sedlo bylo travnaté, rovné a velké jako několik fotbalových hřišť dohromady. Mezi těmi všemi skalami to tam působilo trochu jako v jiném světě, ale moc jsme se tam rozplývat nemohli. Na druhé straně dole čekala další kontrola a pak už většinou sestup až do depa. Teď už jsme v něm byli naposled a čekal nás kratší, 30 km přejezd MTB ke kajakům na řece.
