Mistrovství Evropy v AR, Turecko, 29/4 - 4/5 2014 (3. část)
Při naší poslední návštěvě tohoto prvního depa jsme byli už přece jen trochu unavenější. Po namáhavých horských etapách to chtělo hlavně větší dávku hodnotnějšího jídla, aby byla síla dál. Závod nebyl ještě ani v polovině a na kole toho člověk moc kvalitního nepojí. Byla druhá noc, která začala teprve před pár hodinami a etapa, která nás čekala se zdála snad trochu snadnější, než předešlé. Měli jsme z hor sjíždět k řece, pak kolem ní a nakonec přesednout na kanoe. Druhou noc a na kole, to už ale mohlo hrozit usínáním za jízdy. Než jsme se vypravili z depa, dorazili opět naši čeští kolegové z týmu Salomon/Accom. Odstup byl pořád asi kolem 30 minut a tak nás závodní adrenalin bohudíky probral. K první kontrole jsme sjeli skoro po paměti, protože kopírovala velkou část postupu z poslední kontroly treku, který jsme absolvovali o noc dříve. Pak přišel sjezd asi 10 km do údolí a přejezd k řece. Míjíme se ještě s Dánským týmem, který potřebuje poradit v navigaci a tak zastavujeme. Zjišťují, že máme vlastně společnou cestu k lodím a tak vyráží s námi. Stíhají naše tempo. Jedeme ve vláčku a rychlost po rovné silnici je kolem 30 km/h. Drží se za námi a na pokyn se dokonce i střídají v udávání tempa. Dva z nich jsou schopni nám dokonce poodjet, ale hned si uvědomují, že mají i dva další závodníky, kterým ujet nemůžou a ti jsou evidentně rádi, že jedou s námi. Mapa vypadá jasně, konečně jsme u řeky, která meandruje (točí se v zatáčkách tam a zpět) několik dalších kilometrů. Kopírujeme přesně její tok a málem se mi z toho točí hlava. Zatáčka střídá zatáčku a máme dojet k další větší řece. Tam ale najednou mapa přestává ukazovat to, co vidíme kolem sebe. Je to o to nepříjemnější, že je noc. Projíždíme sice i nějaké vesničky, ale to nám moc nepomáhá. Nesedí příliš ani cesty a je jasné, že je tu někde zakopaný pes. Jenom nějaký čas nevíme, kde přesně a tak hledáme. Přijíždíme dokonce k velkému silničnímu mostu přes řeku, aniž by nějaký byl v mapě zakreslený. Snažíme se tedy jít na to jinak. Doufáme, že řeka povede správným směrem a protože kolem ní vede dál cesta, musíme zkusit ji. I když v mapě o ní není zmínka. Není to příjemný pocit, ale nic lepšího nevymyslíte. Zdá se nám, že jedeme podél ní už dlouho, ale chce to vytrvat, dokud prostě někam nedojedem a doufat. Naštěstí je to tak - asi po 2 km dorážíme k dalšímu mostku přes řeku a vidíme zaparkovaná auta a nafukovací kanoe. Skládáme kola do bedem a fasujeme věci na lodě. Oblékáme neopreny, protože při únavě v noci na vodě může být už zima. Vůbec nevíme, jak bude řeka vypadat, ale několik týmů před námi už jelo a když mohli oni, můžeme i my. Opět než vyrazíme, dojíždí za námi kolegové z týmu Salomon/Accom. Odstup se zmenšil možná na 15-20 minut. Naloďujeme se a příjemná překvapení jsou hned dvě. Voda v řece je dost teplá, to zaprvé. A za druhé, řeka teče dost rychle, takže to hezky pojede aniž bychom se nadřeli. Jedu s Honzou na háčku a Roman s Radkou. Noc je jasná a to je dobře, protože je vidět břehy i případné větší překážky ve vodě, ani není potřeba hodně svítit, stačí jedno světlo v lodi. Máme před sebou asi 20 km a snad nepřijde žádný splav, nebo peřeje. Při té síle proudu by se muselo reagovat dost rychle. Břehy kolem nás opravdu ubíhají, odhadujeme rychlost na 12, možná i 15 km/h, což je na lodi úctyhodné. Teď půjde jen o to nepřejet místo výstupu, proto měříme čas a odhadujeme ujetou vzdálenost. Já pevně doufám, že kontrola u výstupu bude dobře označená i světlem. Z řeky později není dobře vidět na břehy kvůli stromům, takže se těžko rozpoznává, kde jsme, abychom si to s mapou srovnali. Po hodině jízdy začíná být Roman trochu neklidný, protože už očekává cíl kanoí. To nás zpomaluje, protože koukáme do mapy a snažíme se z ní něco vyčíst. Pravda je, že pokud bychom kontrolu přejeli, bylo by hodně složité se na lodích vracet proti proudu. Spíš bychom museli vystoupit a táhnou lodě po souši. Hodně by nás to zdrželo a vysílilo. Proto je lepší opatrnost. Roman pak už zastavuje a navrhuje, abychom se šli podívat za stromy na břeh, ať jsme si jistí, kde jsme. Přesvědčuju ho, že ještě můžeme chvilku počkat a popojet dál, protože věřím, že kontrolu z vody uvidíme. Sám jsem ale už malinko pochyboval, jestli to tak bude. Sotva jsme ujeli pár set metrů, byla kontrola tam. Osvětlená, na břehu. Asi jsme si všichni zhluboka oddechli. Rychle jsme vylezli z vody ven. Museli jsme se převléct a ještě vypustit a smotat nafukovací lodě. Teď nám byla trochu zima a třepali jsme se, protože jsme byli mokří a nad ránem bylo u řeky chladněji. Chtělo to ryhcle vyrazit na další trekovou etapu, okolo 40 km, abychom se zahřáli. Za námi dorazili 2 týmy, první nějaký cizí, ani nevím kdo, ale pak už i naši Salomon/Accom. Rozdíl mezi námi už nebyl větší, než 15 minut. Podle dosavadního průběhu jsme si ale věřili, že na tomhle dalším treku dokážeme svou pozici držet, snad i vylepšit. Vlastně celý závod prožívám tak, že si říkám, že jim všem musíme utéct. Vůbec nejsem nastavený na to, že bychom někoho před sebou museli dohnat. I když na Estonce před námi občas pomyslím, nechávám to jen osudu. První kontrola tohot treku je daleko, musíme do nějaké vesničky v horách. Cesty v mapě jsou zase dokreslované a to nevěstí nic dobrého. Roman drží dál mapu a provádí nás prvním úsekem. Pěšiny v lesích jsou opravdu malé, až se dostáváme na vyvýšenou plošinu, kde máme jít nějakou dobu po lepších cestách. Kroutí se to tam ale všelijak, zkouší si mapovat i Honza až se zarážíme u nějakého stavení, kde se cesta ztrácí. Radíme se a po chvíli napojujeme na správnou. Do ruky si teď bere mapu Radka. Je třeba se proplést spolehlivě mezi loukami a pastvinami pod další horu, kterou musíme přelézt. Tohle se Radce daří a tak jsme asi za hodinu pod skálou. Pěšina je značená přímo nahoru, má se proplétat mezi hustými keřy po kamenech, ale prostě nikde není. Docházíme tu tuším Francouzský tým, který ji asi taky už nějakou dobu hledá. My dlouho nehledáme a prostě šplháme po kamenech nahoru. Trvá nám nejméně další hodinu, než skálu zdoláme. Jde to pomalu, je to namáhavé prodírání se hustým porostem a jde spíše o lezení, než o chůzi. Nahoře to ale opravdu vypadá, že se pěšina objevuje a má klesat do vesnice. Daří se nám jí držet už líp. Tady přeskakujeme "stádo" želv. Asi jim to tu mimořádně svědčí. Ve vesnici je mešita a u ní je vždycky dostatek vody. Tu už potřebujeme "jako sůl". Odpočívá tu další tým, dozvídáme se, že jsou to Dánové, myslím Mutliatleten team. Říkají, že předešlý postup jim trval nejmíň 6 hodin, což nás uklidňuje. Trochu nás totiž zarazilo, když jsme viděli na svých hodinkách, že jsme to šli 5 hodin. A to nás ještě kus do depa čekal. Naštěstí už šlo o jednodušší postupy. Nejprve po silnici a pak po pěšině k moři, tam nabrat ještě jednu kontrolu a pak už jen kousek do depa a přesednout na kola. Klesání k moři poslední kilometr bylo opravdu strmé a protože pak se šlo stejnou cestou zpět nahoru, čekalo nás hezké stoupání. Jeden z fotografů závodu nám tu nahlásil, že prozatím tudy prošli ve směru dolů i nahorů jen britští Adidas Terrex. Estonci prý taky, ovšem prozatím sešli jen dolů, ale ještě se nevrátili nahoru. Španělští Buff prý odstoupili kvůli zranění už dřív. Znamenalo by to pro nás třetí místo, což bylo něco naprosto neočekávaného. Psychicky nám tohle pomohlo, ale je dobré vždycky o těchto informacích pochybovat a zůstat nohama na zemi. Může to být všelijak zkreslené. Za sebe jsme jenom věděli, že sbíráme všechny kontroly a nehodláme na tom nic měnit, protože to je hlavní cesta k úspěchu v tomto typu závodu. Po chvíli potkáváme Estonce ve svahu, právě odpočívali a spali při kraji pěšiny. Nicméně právě tady se stala zásadní chyba. Kontrola na pobřeží totiž nebyla poslední před depem, jak jsme si mysleli, ale předposlední. Chyba se ale stala vlastně už při přípravě map těsně před závodem. Tyhle 2 kontroly totiž byly na samém okraji mapy a stalo se, že při úpravě map jsme si ve shonu jednu z nich odstřihli. Ano, je to tak blbé, až se tomu nechce věřit, ale bylo to tak. Neměli jsme tušení, že máme jít ještě pro další kontrolu podél pobřeží. Otočili jsme se u prví a šlapali nahoru a do depa. Nebylo to už dál, něž 2 - 3 km. Asi v polovině výstupu opět potkáváme český Salomon/Accom a vidíme, že odstup je okolo 30 minut. To nás uklidňuje, protože je to víc, než na začátku tohoto treku. Nevíme ale, že žijeme v omylu. Do depa opravdu spěcháme a opět se snažíme utéct všem co nejvíc.
