Mistrovství světa v Adventure Race 2013; 2-9/12 2013, Kostarika - část 4.
Etapa čtvrtá – 10 km trek + 65 km kánoe
Další etapa začínala desetikilometrovým pěším přesunem k vodě. Vzhledem k tomu, že převoz materiálu na vozíku se nám osvědčil, necháváme lodě sbalené s tím, že si je nafoukneme až u vody. Nevím kolik týmů takhle jelo, ale co jsme viděli, všichni rozbalili a nafoukli lodě už v depu. Vézt ty objemné a těžké potvory cestou necestou na vozících se dvěma relativně malými kolečky mi nepřipadalo nejpohodlnější. Bůh ví, kudy se vlastně pojede a jak by se s nimi manipulovalo. Stabilita nic moc. Oproti kolegům z týmu Accom, kteří se balí a vyráží bez odpočinku si ještě dopřáváme skoro hodinu spánku. Pádlovat unavený a ospalý na lodi v noci je dost neefektivní činnost. Ostatně spí tu více týmů a některé i mnohem déle. Potom vyrážíme a sbalené lodě se hned od začátku ukazují jako dobrý tah. Cesta je křivá, nejede se po ní moc dobře. Vozíky se viklají ze strany na stranu a s nafouknutými loděmi by se určitě dost špatně řídily. Důkazem je to, že asi po hodině dotahujeme brazilský tým, který veze velké lodě na vozíku nafouklé a dost se přitom trápí. Je to o dost těžší a náročnější, pomalejší. Ještě důležitější je ale najít i správné místo, kde je třeba se nalodit a plout k první kontrole této etapy. Mapa v tomto místě je opět nejasná, nepřesná. O něco jsme minuli správnou odbočku k říčnímu rameni, ale naštěstí si to brzo uvědomujeme a vracíme se. Poznáváme, že správná cesta jde skrz ohradu, ne kolem ní. Pomalu se krátí noc, smáčí nás výživný déšť a vcházíme někam do prostoru pastvin. Tudy má vést jakási cesta až k mangrovníkovým slepým ramenům. Navrch má ten, kdo dokáže tu cestu vytušit nejdřív. Opravdu nic pořádného tu není. Zem je rozmáčená a rozdupaná od dobytka, zkoušíme jít směrem podle busoly, ale výsledek není dobrý. Asi proto, že kličkujeme pěšinkami s naloženými vozíky po pastvině mezi bahnem a křovím a to nás trochu stáčí jinam. Zoufale čekáme na první rozbřesk, abychom se lépe zorientovali podle okolních vrchů a dokázali určit místo, kde začínají z těchto polobažin vytékat vodní ramena. Nějakou chvíli hledáme, objevují se za námi i další 2 týmy, mezi nimi dokonce opět i naši kolegové z týmu Accom, které něco někde zřejmě zdrželo. Zkoušíme hledat spolu. Nakonec dotáhneme lodě k jednomu ramenu a nafoukneme je. I když to moc podle mapy nesedí, jiné lepší místo tu není a ostatní se tu taky nalodili. Za chvíli s překvapením doplouváme už k první kontrole na vodě. Má být pár set metrů nad soutokem dvou ramen, ale je přímo u něj. No nic, pomalu a těžko si zvykáme na tyhle „nepřesnosti“, kdy kontrola je jinde, než by měla být. Dál pokračujeme mangrovníkovými meandry až k velké řece, která ústí do oceánu. Tohle je kouzelné ráno, mezi stromy prosvítá slunko a po únavných pochodech zas chvíli sedíme. Ale to nás brzo přejde. Lodě jsou sice nafukovací a pod zadkem máme každý ještě měkkou podložku, ale i tak po několika hodinách mám otlačený zadek, jako bych seděl na betonu. Plavba mezi mangrovníky je ovšem zajímavým a jedinečným zážitkem. Směřujeme k další kontrole. Víme, že si musíme dávat pozor na příliv a odliv, jenže tahle etapa bude dlouhá. Nikdo se nevyhne tomu, aby jel někdy proti proudu a jindy s proudem. Kontrol v mangrovníkovém zálivu je více než 5 a je třeba najít ty správné kanály, kterými je možno v určitou dobu projet. Tohle je úkol na celý den a pořadatel nám tu povolil volné pořadí kontrol, aby nám ještě více zamotal hlavu a ztížil rozhodování. Hned na další kontrole si vybíráme ten nejhorší okamžik. Zajíždíme do kanálu, o kterém si myslíme, že je to ten správný. Dostihne nás tam odliv, stejně jako další 3 – 4 týmy, včetně našich Accomů. Několik hodin stojíme ve vyschlém korytu mezi mangrovníky, využíváme čas ke spánku na lodi a k jídlu, odpočíváme. Vystoupit opravdu není kam. Všude okolo desítky kilometrů jen mangrovníkové lesy. Jediný, kdo neusíná, je Roman, který si chvíli předtím dal kofeinovou tabletu, protože na něj přišla krize. Takto posilněn se vydává s Jardou z týmu Accom na marné brodění hlubokým, mazlavým a neskutečně smradlavým bahnem vpřed. Brzy zjišťují, že z této pasti není úniku, jedině cesta zpět. Zdržení se nám zdá velké a očekáváme, že naše umístění se asi dost zhorší. To ale ještě netušíme, že podobné problémy má naprostá většina týmů, každý jen možná jinde. Když přijde příliv, musíme se vracet kus zpět a najet do správného kanálu. Problém byl v tom, že ani všechny kanály (stejně jako cesty) nejsou v mapě. Takže to od nás vyžaduje větší ostražitost a soustředění. Pak už nacházíme kontroly lépe. Je třeba jich co nejvíc najít za světla. Naše skupina zbloudilců se hrne k další kontrole. Mezi mangrovníky je ale vše opět trochu jinak, než v mapě. Trochu zariskujeme, v místě další dohledávky se odpoutáváme od skupiny a jedeme do bludiště mangrovníků, kde je teď vody víc než dost. Tím zaniknou viditelné kanály a v určitou dobu přílivu je vlastně voda všude okolo, jako na jezeře. Po chvíli ale s kusem štěstí nacházíme kontrolu a to nám pomáhá se odpoutat od ostatních a míříme dál. Úspěšně se proplétáme dál mezi řekami a kanály. Spaní přemáháme kofeinovými tabletami a za noci pádlujeme dlouhé hodiny dál až se někdy kolem 2-3 hodiny ráno dostaneme do dalšího depa, kde nás čeká změna na MTB.
Etapa pátá – MTB 101 km, stoupání 2090 m, klesání 1210 m
V depu opět sbalíme lodě do balíku, převlíkneme se, dobře najíme, dobereme zásoby do batohů a asi po hodině vyrážíme na kolech. Ještě stále za tmy. Každá změna disciplíny v takovém závodě je super a jede se nám dobře. Z mapy to vypadá, že nás zpočátku čeká asi 20 km dobře průjezdných cest po rovině. Ráka ale nedlouho po odjezdu z depa přejíždí na cestě hada. Já jedu opět kousek za ní a vidím, jak se chudák cuknul. Navíc tentokrát leze směrem od ní na mou stranu, hlavu vysoko nad zemí a jsem rád, že je to dost široká cesta a míjím ho asi o metr dřív, než bych byl v jeho dosahu. Tenhle měl určitě taky přes metr. Po několika kilometrech se dostáváme k řece, kde nás motorový člun převáží na druhou stranu. Taková plechová pramice velká tak akorát pro 4 lidi a kola + převozníka. Tady most nenajdete široko daleko. Za řekou už brzo následuje postup do kopců a blížíme se k tolik očekávané „canopy superman osa“ (chcete-li se dozvědět víc, podívejte se sem - https://supermandeosa.com/). Některé úseky do kopců tady bylo lepší jít pěšky, protože byly tak prudké, že jízda na kole byla příliš vyčerpávající a k tomu občas pomalejší než chůze s kolem. Prakticky z nulové výšky jsme museli vylézt do 925 m.n.m.. Sjezd na kladce v leže má podle oficiálních údajů na délku asi 2 kilometry a rychlost, kterou se pohybujete, je okolo 110 - 130 km/hod.! Záleží na váze, těžší si užijí vyšší rychlost :-). Sjezd končí ve výšce 645 m.n.m., takže na 2 km je klesání skoro 300m. Nejdelší zábava tohoto typu, jaká je v současnosti k nalezení na světě. Když jsme vylezli nahoru do kopců, tým se usnesl, že pojedu první (mimochodem nemohlo nám to vyjít líp, protože bylo zrovna slunečné ráno kolem 8 hodiny). Nemám rád ani houpačky, ani kolotoče. Odjakživa jsem to musel spíš vydržet, než bych se tím bavil. Takže jsem k tomu přistupoval trochu opatrně, s očekáváním. Ale jiné cesty stejně nebylo. Nechal jsem se zabalit do bezpečnostního celotělového úvazku, vyčuhují z něj jen hlava, ruce a kousek nohou. Po několika instrukcích už mě pustili dolů. Byl to krásný zážitek a hned bych jel znovu. Prostě si letíte nad pralesem, kolem něj (to když jsou stromy výš) a jen se ještě modlíte, aby to dole dobře zastavilo. Pravda je, že tělo má tendenci se trošku vytáčet z osy stranou. Takže máte dojem, že se brzo otočíte bokem. Ale naštěstí se mi to srovnalo a doletěl jsem bez újmy. Až dole jsem se dozvěděl, že to mají v provozu teprve druhý měsíc. No to asi těch zkušeností ještě moc nebude. Všichni z týmu si to ale užili a jeli by prý hned zas. Až později v závodě se dozvídáme, že tato disciplína byla chvíli po nás zrušená, protože si někdo zlomil nohu! Právě proto, že se někdo vytočil při jízdě natolik, že ho zřejmě větev některého stromu švihla do nohy a zlomenina byla na světě. Všechny týmy, které jízdu z důvodu jejího zrušení neabsolvovaly, dostaly 2 hodiny penalizaci. Nějak se to srovnat musí.
Ve zbytku etapy se znovu přesvědčujeme, že je mapa v některých místech velmi nejasná a nepřesná. Roman ale mapuje dobře a pomáhá nám i to, že je možné se občas zeptat domorodců na směr. V pohodě zvládneme dokonce i mé proseknutí pláště, protože Roman má náhradní. Stále se jede po kamenito-prašných cestách, všude dokola kopce a kopce – jen sjet do správného údolí, vyšlapat někam nahoru a tak se to několikrát opakuje. Dojíždíme k brodu, který musíme přeplavat i s koly. Proud řeky má ale sílu a musíme počítat s tím, že nás poponese kus dolů než přeplavem na druhý břeh. Proto si popocházíme pár desítek metrů proti proudu, aby nám přistání na druhé straně vyšlo, kde potřebujeme. Získáváme další kontrolu a potom je potřeba najít správnou cestu směrem k depu, protože hlavní asfaltová cesta je pořadatelem zakázaná. Nechce se nám do hnusných kopců jak ukazuje mapa. Moc jí nevěříme a zkoušíme to objet po cestě, jejíž část je v reálu vidět ale v mapě není. A to je přesně ten mapařův či stavitelův záměr. Umazával cesty z mapy, které v reálu byly, a tím ji dost znehodnotil. A ty cesty, které v mapě nechal, nebo domaloval, ty zas byly domalované jen tak ledabyle, někdy ani směrově neodpovídaly. Byla to opravdu tragédie, řekl bych nehodná MS. Do depa zbývalo ještě asi 20 km. Někde v polovině tohoto posledního úseku projíždíme kolem městeček a vesnic a najednou nás překvapuje skupina lidí s občerstvením přímo u cesty. Rozdávají nám melouny, banány, pití a i jiné malé jídlo. Stojí u nějaké budovy, na které vidím nápis „fitness“ a dochází mi, že to jsou asi zaměstnanci, kteří takhle pomáhají o své vůli závodníkům. To je opravdu milé a zdá se mi, že pouhým poděkováním jim nelze dost vyjádřit vděčnost a hodnotu tohohle skutku, kterou pro nás má. Věřte, že už po dvou dnech závodění přijde každé čerstvé jídlo tolik vhod a dokáže tak pomoct psychice, že jenom málo jiných věcí by dokázalo pomoct víc. Asi za další hodinu jsme dobili depo. Bylo ve výšce asi 1600 m.n.m., takže jsme poslední část etapy stále stoupali. Byl tam povinný stop-time na 4 hodiny - tzn., že nikdo nesměl depo opustit dříve než po 4 hodinách od příchodu.
