Mistrovství světa v Adventure Race 2013; 2-9/12 2013, Kostarika - část 5.
Hlavní depo
Přijeli jsme sem večer před 20 hodinou. Tohle byla třetí noc a stále jsme někde kolem 12 pozice, což pro nás bylo skvělé povzbuzení. Ambice jsme si v tomto směru před závodem příliš nedělali. Jeli jsme si svoje tempo a svůj režim, žádný závodní stres, který jsem zažíval občas při dřívějších akcích za "nerozvážného mládí". Překvapilo mně, že i v této fázi závodu nám to stále stačí na tak slušné umístění. 4 hodiny v depu se zdají dost, ale nesmí se promrhat. Únava už je velká a tak je třeba se soustředit na všechny činnosti, vyspat se chvíli a včas vyrazit dál. Tak úplně se nám to nepovedlo, protože jsme vyrazili asi o 20 minut později. Nejhorší bylo, probrat se ze spánku, který netrval ani 2 hodiny. Tělo by samozřejmě spalo nejraději pořád dál, klidně 12 hodin i víc, ale stejně by si člověk úplně neodpočal. Víme už, že situace se zlepší, jakmile se víc probereme a rozýbáme - a pak je celkem jedno, jestli člověk spí 2 nebo 4 hodiny. Byly ale i týmy, které si zde záměrně naplánovaly mnohem delší pauzu a odpočinek, aby pak mohly lépe zvládnout následující trekovou etapu. Byla označená neoficiálně jako „královská“ a mohlo se na ní ledacos rozhodnout.
Etapa šestá – treking 92 km, stoupání 4 020m, klesání 4 350m
Vyrazili jsme kolem půlnoci, takže asi prvních 6 hodin jsme absolvovali za tmy. Čekalo nás 92 km pochodu. Stoupání do hor z výšky 1323 m.n.n až do 3 820 m.n.m. na nejvyšší horu Kostariky – Monte Chirripo nás ale čekalo hned v první třetině etapy. Organizátorův propočet na etapu byl 33hodin pro nejrychlejší tým a 66 pro nejpomalejší. To by samo o sobě vydalo na celý adventure závod v normálním pojetí, jak ho známe z evropské série AR. Později se ukázalo, že výstup do 3 800 metrů nebyl tím nejtěžším úkolem v této etapě. Mezi nejvyšší štíty hor se dostáváme těsně po rozednění a to pomáhá v orientaci. První kontrola téhle etapy je v horské chatě pod nejvyššími partiemi hor, ve výšce necelých 3 000 m.n.m.. V rychlosti se občerstvujeme. Potom zdoláváme první vrchol, kde je další kontrola umístěná v sedýlku mezi skalnatými vrcholy. Chvíli nám trvá odhadnout to správné místo mezi štíty, kterých je tu víc pohromadě, ale podařilo se. To už jsme ve výšce asi 3 600 m.n.n a následuje mírný sestup asi 100 výškových metrů přes širší sedlo a poté hned výstup na Monte Chirripo. Pohyb v téhle výšce je pro mě přece jenom náročný. Zpočátku to jde. Jen velmi rychle dýchám, asi jako uhnaný pes. Ale po několika hodinách cítím už bolest na plicích a bolí mě i hlava. Potom v sedle potkáváme polský tým Salewa, který mívá stabilně velmi dobré výkony. Nejprve si myslím, že odpočívají, ale potom zjišťuju, že jeden z nich je zabalený v záchranné fólii a leží bezvládně na zemi. Zřejmě výšková nemoc, navíc prý už dříve zvracel a měl žaludeční potíže, takže byl asi dost zesláblý. Dva z týmu u něj hlídkují a dozvídáme se, že čtvrtý šel s mobilem přivolat pomoc (signál tu samozřejmě není). Pokoušíme se jim trochu pomoct, zvlášť Radka, jako doktorka. SOS tlačítko na GPS trackeru prý zmáčkli, ale vzhledem k terénu a silnějšímu větru v těchto partiích nebude pro vrtulník možné tady přistát. Po chvíli pokračujeme dál a najednou si uvědomuju, že musím trochu zvolnit. Finální výstup na Chirripo zvládám pomalu, není mi nejlíp, občas si zastavuju, abych se rozdýchal. Pak ale nepřichází klesání do nížin, jak bych si představoval. Čeká nás hodně dlouhých a pomalých kilometrů po hřebeni, stále ve výšce kolem 3 500 m.n.m.. Pěšina je občas vidět, občas ne. Spíš se zase musí vytušit, hodně se skáče po kamenech, balvanech, skalkách. Je to zdlouhavé a únavné. Do toho se co chvíli přeženou mraky, občas i s deštěm a to ztěžuje orientaci. V tomhle úseku mně a Romana střídavě dostihne velká slabost způsobená rychlým výstupem do vysokohorského prostředí. Projevuje se to tak, že nohy mají snad 100 kilo, tahám je za sebou, těžko se mi dýchá, mám dojem, že sotva lezu. Snad je to náznak výškové nemoci, ale zvládáme to. Těšíme se všichni do chaty, kde je další kontrola. Nachází se v 3 300 metrech, asi 2 kilometry pod hřebenem, který musíme teď celý přejít. Je to okolo 12 kilometrů. Tato část etapy nám zabírá celý den. Do boudy se dostáváme až zase za setmění a plánujeme nezbytný spánek. Dostáváme teplou drůbeží polívku, pití, dojídáme se ze svých zásob (placky tortilla, sýr, fazole, tuňák…) a po chvíli zaleháme. Je tu celkem chladno, protože chata není nijak zateplená. Je to spíš dřevo-plechová bouda. Těžko se mi usíná, ale ještě hůř se mi asi po 1,5 hodině vstává. Nemůžu otevřít oči, nemůžu ani pořádně dýchat nosem, všechno mám opuchlé a ucpané. Dávám si teplý čaj, vytírám oči antibakteriálními kapesníky a snažím se to srovnat. Za chvíli se to naštěstí podaří a balíme, abychom pokračovali. Je něco po půlnoci a s námi vyráží ještě jeden tým, kolegové Accomové odešli už asi před 1,5 hodinou, spali tu méně a přišli sem ještě o něco dříve před námi. Teď budeme konečně klesat do 1500 m.n.m., kde nás čeká po necelých 15 kilometrech brod řeky. Už tady od 3 000 metrů rostou všelijaké keře a je tu dost mokro od země. Pěšinu v mapě bych jako první tým hledat nechtěl. I když před námi šlo už více než 40 lidí, těžko uvěřit, kudy se to proplétáme. Když to shrnu, následovalo dlouhých 6,5 hodiny sestupu hustým pralesem. Za tmy, bylo nutné dávat pozor, kam šlápnu a zároveň o co si rozbiju hlavu. Chvílemi se pěšina zdála příjemná, ale z více než 90% šlo o rozblácenou bažinu, většinou ještě s velkým sklonem dolů. Tady dostaly nohy/chodidla opravdu zabrat. Myslím, že většina zdravotních problémů, které si týmy na treku protrpěly, měly svůj začátek právě tady. Byla to neskutečná zkouška psychiky, vydržet tohle martýrium. Že by se dalo někde něco obejít, na to tady zapomeňte. Mimo pěšinu neuděláte skoro krok. Všude okolo je buš a prales. Dole u brodu jsme si oddechli, ale ne na dlouho. Za brodem jsme se v řece trochu zbavili silné vrstvy bahna z bot i oblečení aby se nám šlo dál líp. Následoval ale šplh (spíše volné lezení v téměř kolmé bahnité stěně) do prudkého břehu nahoru, abychom se dostali k cestě, která nás měla vést dál. Bylo to jen několik desítek metrů, ale za pár minut jsme byli opět stejně špinaví, jako před brodem. Od rukou až po nohy. Bohu díky se další pěšina trochu spravila a šlo se o hodně líp. Stačilo jít po prošlapaných stopách předešlých týmů a jen tak trochu si hlídat mapu. Jinam se stejně jít nedalo. Začínalo svítat a po několika hodinách docházíme k lanovému přemostění řeky, které se původně mělo přelézt. Proto si celou cestu táhneme s sebou lezecký sedák, smyce a karabiny. Nikdo tu ale není, přemostění vypadá dost chatrně a tak přemýšlíme, co s tím. Férovost nám velí hledat nějakou možnost, jak to přelézt. Přemýšlíme nad tím, zkoumáme to, ale na lano ani není jak se pořádně bezpečně dostat, protože je v dost velké výšce. Taky nám nejde do hlavy, že tu nikdo z rozhodčích není. Tak to vždy u těchto disciplín bývá. Dáváme si svačinu a další tým co přišel po nás se s tím vyrovnává o dost rychleji. Našli si kousek dál brod a pokračují touhle cestou. Následujeme je, na druhém břehu se opět omýváme a ošetřujeme již dosti zdevastované nohy (nejvíce trpí Radka, kterou kromě otlaků bolí i namáhané šlachy) a pokračujeme v nekonečném treku. Naznačená cesta v mapě opět jen tak nějak ukazuje, odkud kam je třeba dojít a my se občas trápíme s tím, kudy vlastně, protože občas je zde cest víc. Jsme v horských údolích, které už jsou trochu osídleny domorodými indiány. Nikde nikdo široko daleko nemá auto, ale cesty a pěšiny mezi vesnicemi nějaké jsou pro pěší. Zážitkem byl i přechod závěsných mostů nad řekou, které bych asi jindy z daleka obešel (kdyby bylo kudy). Rezavé lanka a na nich položené jen tak dřevěné popraskané desky nebyly zárukou jistoty, že to vydrží cokoliv. Celé se to houpalo nad hučící řekou a šli jsme raději hezky po jednom. Po nějaké době se dostáváme do krize. Romana začíná bolet přetížené koleno, a když je cesta z kopce, raději jde pozadu. Pavel a Radka mají zničená, rozmočená chodidla, otlaky a Radka navíc i náběh na zánět v kotníku a nějakou infekci kůže. Naštěstí mně se zatím vše vyhýbá. Cítím snad jeden, dva malé otlaky, což je úplně v normě a nemusím se tomu nijak věnovat. Čím dál líp chápeme, že mapa je jen hrubý náznak toho, kudy se dál pohybovat ale v orientaci to stejně nepomáhá. Za světla se s tím jde vyrovnat líp ale za noci je to horší. Rádi bychom zvládli co nejvíce trati treku za dne, ale vzhledem k potížím s chůzí se to moc nedaří. Přichází asi největší krize závodu. Noc nás opět zastihla. Pro Radku a Romana je každý další krok utrpením, další probdělá noc nahlodává naši psychiku, trpíme i hladem a navíc se nám nedaří dohledání další kontroly. Je těžší odhadovat rychlost, vzdálenost a místo, kde se nacházíme i proto, že naše rozlišovací nebo poznávací schopnosti se dost snižují únavou a spánkovým deficitem. Pohled na nás v tuto chvíli připomíná spíše polochromou skupinku zbloudilých turistů čekající na ránu z milosti. Na další kontrole nás čeká tzv. „medical check“ – mají zkontrolovat náš zdravotní stav. Doufám, že projdeme a pustí nás dál. Nicméně nedaří se nám kontrolu najít. Paradoxem je, že má být na cestě, my po ní jdeme, tedy spíš se potácíme, vkládáme půlhodinovou pauzu na spaní, pak zase jdeme. Ale pastí je pro nás dokreslená cesta v mapě asi dva kilometry před kontrolou. Je to rovná čára v údolí podél výrazné řeky, takže ji hledáme. Ale ve skutečnosti se cesta neustále točí po úbočích svahů. Stoupá a klesá, přechází říčky, zase stoupá a klesá – prostě něco úplně jiného. Končíme nakonec u jednoho z raftařských kempů kolem 3 hodin ráno. Neschopni dalšího postupu. Už kolem 6 ráno nás budí lidová hudba podobná našemu cimbálu. Je to pořádná „prda“! Chlapíci hrají jako o život a zpívají s ještě větším nasazením. Ženské se vrtí do rytmu a my jako exoti do toho lezeme ze spacáků. Uvítali nás perfektně, vše s úsměvem, dali nám snídani a potom můžeme vyrazit dál. Rezignovaně pokračujeme ve směru pochodu, protože nám stejně nic jiné nezbývá. Po půl hodině docházíme ke kontrole, u níž je vzkaz, že na „medical check“ máme jít dále po fáborku. Dostáváme se tam asi kolem 9 ráno a je zde povinná hodinová pauza s kontrolou zdravotního stavu. Měří nám tlak, tep, kontrolují nohy, puchýře. Moje nohy doktory překvapily – prakticky nic na nich nebylo a divili se, že takové tam ještě neměly. Nejhůř je na tom Radka, která dostává hodně péče – likvidace puchýřů, čištění, dezinfekce, zábaly z aloe. Jeden z místních lékařů jí daruje své lehké gumové sandály crocs. Radka má nohy oteklé tak, že už by nebyla schopná se dostat zpět do svých bot. Je to paradox, ale tahle naprosto nevhodná obuv pro treky nás teď zachránila a Radka s ní může alespoň pomalým tempem pokračovat. Chodidla má celé ovázané obvazem. Dali jsme si taky pořádné jídlo, které tu vařili a dál jsme vyrazili asi za hodinu a půl. Na konec treku je to ještě asi 5 km a už se zase těšíme na přestup na kolo.
