Mistrovství světa v Adventure Race 2013; 2-9/12 2013, Kostarika - část 6.
Etapa sedmá – MTB 40 km, stoupání 1630 m, klesání 1510 m.
Depo je opět na fotbalovém hřišti. Je vidět, že fotbal je tu národní sport, protože více dep bylo právě na hřištích, která jsou v každé i menší vesničce. Dostáváme se ke kolům, ale hlavně k bednám se zásobami jídla a pití. Předešlý trek nám trval skoro 60 hodin a nebýt toho, že jsme měli možnost si po cestě asi 3x koupit nějaké jídlo, dávno bychom padli někde hladem. Počítali jsme každé sousto, každý kousek jídla. Teď nás ale už čeká kratší MTB etapa na 40 km. Hned při balení na začátku nám prší, ale není to nic nepříjemného. Tělo i mysl si užívá konce trekového martýria! Ani celý nejdelší a nejtěžší český závod Czech adventure race nám netrval déle než 52 hodin, když jsme ho letos vyhráli! Problém je jediný - Radka má po treku tak napuchlé a poškozené nohy, že není schopná se vlézt ani do svých botů na kolo. Naštěstí, i když i tak jí byly těsné, se vlezla do mých náhradních – velikost 44 (kupuju si pro takové závody taky o číslo větší!). Takhle to už snesla, ale sandály crocs už od té doby byly neoddělitelnou součástí její výbavy a kdykoliv to bylo možné, přezula se do nich. V nich myslím trpěla nejmíň. Na kolech nejprve asi 10 km stoupáme a stoupáme, kopec je prudký. Pak se to zase na chvíli obrací a asi 5 km jedeme dolů, pak zas nahoru a dolů. Terén je zde členitý, velké kopce a údolí, ale ne už hory. Osídlenost je tu poměrně hustá, vecniček a osamocených stavení mezi nimi je plno. Cesty se proplétají různě mezi nimi. Je tu pouze jediná vložená kontrola mezi depy, a dává nám trochu zabrat. Odbočka k ní je dost schovaná, nevýrazná, jako by tam ani nebyla. Minuli jsme ji a trochu si zajíždíme a ztrácíme asi 40 minut „světla“. Naštěstí ji ale dohledáváme na podruhé. Jde o křížení cesty a říčky, opět brodíme i s koly. Ještě za kontrolou máme nějakou hodinu do další tmy. Mapuje Pavel, a když vytlačíme kola z údolí kraví stezkou na cestu do vesnice, rozjíždíme se konečně směrem k dalšímu depu. To už je tma jako v pytli a máme to maximálně 10-15 kilometrů. V depu následuje změna na raft a už delší dobu víme, že tady chytneme tzv. „dark zónu“. Budeme tam za tmy a start na další raft je povolený až ráno po 5 hodině. Z bezpečnostních důvodů není možné jet na raftu v noci a proto budeme čekat pár hodin do rána. Alespoň se zas jednou umyjeme a vyspíme v klidu. Těsně před depem narážíme na okraji vesnice na otevřenou restauraci a objednáváme si každý 2 jídla. V depu už pak řešíme jen nachystání věcí, spánek a hygienu. Ta byla dlouho na vedlejší koleji. Při závodě je možné umýt se nanejvýš v řekách, když to vyjde, tak někde u nějakého kohoutku. A teplou vodu tu nikde moc nemají, zvlášť ne v neosvětlených šatnách na fotbalových hřištích, jako je zde. Možná je to tím, že zima tu není zas tak velká ani v zimě. Takže teplou ani nepotřebují. Do našich spacáků zaleháme někdy před půlnocí a spíme asi do 4 hodin. Je zajímavé, že mi vůbec nevadí spát na tvrdé zemi bez podložky. Tělu je to zjevně jedno, hlavně že leží a nemusí se hýbat. Ráno už jen dokončujeme balení a vyrážíme o půl páté směrem k řece na raft, je to asi 5 km.
Etapa osmá – trek + raft, 33 km
Chůze nám sice nejde tak dobře, ale k raftům docházíme včas kolem 5:30 v době otevření disciplíny a nasedáme těsně druzí v této skupině týmů. Je před námi 30 km raftování s průvodcem. Zas je krásné ráno. Projíždíme opravdu pěkným krajem, řeka se jmenuje Pacuare a dozvídáme se od průvodce, že se tu jelo i mistrovství světa v raftu před dvěma lety. Znají tu dobře českou raftařskou školu, protože ženské raftové týmy tu dobře reprezentovaly a získaly mistrovké tituly. Okolo řeky jsou nejprve kopce a skály, v řece není moc vody, ale přitom to pořád dobře jede. Občas míjíme nějaké raftařské či rekreační zařízení uprostřed vší té exotické přírody. Vypadá to tam úplně opuštěně a bez kontaktu s civilizací, ale asi to není tak úplně pravda. Projíždíme taky krásnou skalnatou vodní soutěskou, kdy stěny kolem nás jsou do výšky asi 50 metrů. V polovině skály je patrný starý tunel s kolejemi, které se kdysi používaly pro dopravu, ale teď už jsou nefunční. Na závěr raftu se řeka rozlila a zklidnila, přichází ještě nějaký přítok a potom je to už do cíle raftu jen pár kilometrů. Ze břehu musíme ještě kilometr pěšky do depa. Je asi největší horko za celý závod, co si uvědomuju. Slunko pálí jako čert a to první co hledáme v našich bednách v depu jsou krémy na opalování.
Etapa devátá – kánoe – pádlování, 89 km
Čeká nás nejdelší etapa na lodích. 89 kilometrů! Nikdo z nás tolik v kuse nikdy nejel. Počítáme, že nám to potrvá nejmíň 20 hodin. Budeme pádlovat i přes noc a protože to bude myslím už 8má noc, neobejde se to beze spánku. Balíme, připravujem lodě, jíme, u palem sbíráme popadané zralé banány (tahle chuť banánů je opravdu něco!) a potom už táhneme kánoe k vodě. Mám opět obavy z krokodýlů, protože tady jsou a my to víme dopředu - pořadatel nás o tom informoval před závodem. Neměli by být nebezpeční, ale já nikdy nepochopím, jak někdo může tohle tvrdit. Vždyť ani v lidech se člověk kolikrát nevyzná, takže jak si může být někdo jistý, co napadne takového kajmánka někde v dálce? Sám bych se na tu etapu asi vydat nechtěl, ale právě v tom je síla týmu. Spolu do toho jdem a věřím, že to zvládneme bez újmy. Když jsme se rozjeli, obavy z kajmanů se mi brzo rozplynuly. Míjeli jsme několik osad a kolem nich se v řece koupaly děti. Maminky si hověly na břehu a tak si užívaly teplého dne. Rozdali jsme jim pár sladkostí a bylo vidět, jak jsou šťastné. Nadbytkem tady určitě netrpěly - spíš naopak. Pravda ale je, že na krokodýly pravidelně narážíme (obrazně), když se setmí. Ve svitu čelovek září jejich oči kolem břehů a není jich málo. Naštěstí se nikdy žádné nezačaly přibližovat k nám. Nicméně hlavním úkolem ještě před setměním v této nepříliš záživné etapě bylo neminout odbočku do kanálu. Právě tím jsme měli jet další desítky kilometrů, sice ve vnitrozemí, ale těsně podél břehu Atlantického oceánu. V podstatě nás od něj občas dělily jen stovky metrů souše. Povedlo se nám to a když za několik hodin přišla tma, hledali jsme způsob, jak neusnout. Bylo to trápení, zkoušeli jsme zpívat, pak jsem ztratil hlas a nakonec jsme na chvíli (necelou hodinu) zalehli na mole u nějaké malé osady. Po dalších hodinách utrpení v podobě pádlování jedním směrem jsme dojeli (opět už po rozednění) k nejvzdálenějšímu bodu této etapy. Bylo to luxusní ale nevelké turistické centrum, ležící na okraji atlantického oceánu a zezadu k němu vedl kanál, kterým jsme přijeli my. Nepředstavujte si žádné velké hotely a rozlehlé stavby. Šlo o bungalovy a chatky šikovně zabudované do krajiny, mezi tím bazénky, chodníčky, zeleň. Po dlouhé době jsme se trochu pohodlněji najedli a napili a pak už zamířili do cíle etapy. Zbývalo odpádlovat posledních přibližně 7 kilometrů. Vystoupili jsme v rozbahněném slepém rameni uprostřed pralesa. Odevšad se ozývaly nejrůznější zvuky divoce žijící zvěře. My jsme v tom největším blátě sbalili lodě a pokračovali bažinatým korytem dál – prostě lahůdka. Do toho se místní komáři/moskyti rozhodli, že se pořádně nají, protože tolik teplé krve tu asi nikdy neviděli. Víme, že je tu riziko horečky dengue, žluté zimnice i malárie, ale jediné co můžeme dělat je naplácat na sebe zbytky repelentu a rychle se odsud snažit dostat pryč.
